Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

liska

Domácí mazlíčci

O člověku se odjakživa mluví jako o tvoru, který je v pomyslné pyramidě všech živočišných druhů na samotném vrcholu. Sedí si na svém imaginárním trůnu a dohlíží na všechny ostatní živočichy, které má pod sebou. Vždycky to tak bylo. V poslední době ale ten samý člověk uvolnil vedle sebe místo vrnící kočce a pod nohama nechal spát schouleného psa. 

Domácí mazlíčci se zkrátka tak trochu vyhoupli na úroveň člověka. Staráme se o ně jako o jiné členy rodiny, milujeme je až za hrob, platíme tisíce za jejich zdravotní péči, kupujeme jim dárky. Kočky a psi nebyli nikdy lepší přátelé člověka než právě teď. 

Nejvíc ze všeho to pozoruji sama na sobě. Můj pes je totiž takové mé první dítě. Trávím hodiny zkoumáním složení granulí, mytím pacek, ráno se probouzím vedle chlupaté hlavy, která mi jakoby nic leží na rameni. Povídám si s ním o všem možném, nechávám ho sedět mi na klíně, rozčiluju se na něj a pak se mu omlouvám, platím mu operace a mastičky, narozeninové dárky, vodím ho všude, kde je to jen trochu možné. Dobby se zkrátka stal mým dítětem, nejlepším kamarádem a životním společníkem. Kdo nemá psa si teď možná ťuká na čelo, pejskaři rozumí…

Třešničku tomu všemu však dal můj otec, který se stal pravidelným víkendovým „venčitelem“ a tím pádem také sběračem exkrementů. „To jsme my lidi dopadli. Utrácíme za zvířata tolik peněz a ještě po nich sbíráme h* * *a,“ nadával, když chodil po vesnici s naplněným hnědým pytlíkem a marně hledal koš. 

Měl pravdu. Nejvyšší zvířecí druh se plně odevzdal jinému zvířecímu druhu. Dovolil mu olizovat mu obličej, spát s ním v posteli a obětuje mu veškerý svůj volný čas a peníze. 

Člověk si až přijde trochu hloupě. A možná si i řekne, že to přehání. Stačí však jeden jediný pohled do těch věrných očí a všechno je zase v naprostém pořádku.