Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

liska

Sbohem

Je to už týden. Týden a nikdo tomu pořád nemůžeme uvěřit. Nechceme tomu uvěřit…

Některé zprávy přichází stejně náhle jako bouřka uprostřed horkého letního dne. A tahle rozsvítila oblohu hned několika ostrými blesky, rozehřměla svět, pak opět utichla a nechala svět v tichosti pohlížet na všechno, co za sebou zanechala – rodinu, kamarády, bývalé i současné lásky a obrovskou díru uprostřed srdce každého z nich. 

Smrt každého člověka totiž bolí. Bolí, byť na ni můžeme být sebevíc připraveni. Je nečekaná, i když přijde společně se stářím. A zasáhne i ty, co o ni mluví jako o součásti života. 

Na smrt mladého člověka se však nemůžeme připravit nikdo. Nikoho z nás nenapadne, že může být některá chvíle ta úplně poslední. Že to prázdné „ahoj“ je ve skutečnosti opravdové „sbohem“. Ne, tohle není součástí života. Tohle je nespravedlností života. Protože svět, ve kterém nemůžeme být včas varováni, a nenaskytne se nám žádná možnost blížícím se událostem zabránit, rozhodně nespravedlivý je. 

Vzpomínám, jak jsem kdysi ve škole četla jeden z biblických spisů – Knihu Kazatel. Ta vzpomínka se mě drží jako klíště celé ty roky, ale právě teď vyplula na povrch ještě mnohem intenzivněji. Hlavní myšlenkou je totiž pomíjivost. Pomíjivost lidského života a všeho, co do něj patří. Protože se smrtí zmizí všechno. Všechno, kvůli čemu se celý život stresujeme, za čím se neustále honíme. Moudrost, peníze, jídlo. Zkrátka většina toho, co je v současnosti tak moc důležité. 

Existuje však jedna věc, díky které se staneme takřka nesmrtelnými. Tajný elixír věčného života. A právě tenhle lektvar objevil i člověk, který nás minulý týden navždy opustil. Nechal tu za sebou totiž hromadu věcí, které vytvořil. Umění, do kterého otiskl svou duši a přes které bude dýchat tak dlouho, dokud bude existovat. Fotografie, malby, hudbu… To všechno nese jeho jméno, jeho dech a všechno, co cítil a chtěl světu říci. 

„Člověk nezná svůj čas, podoben rybám, které vyloví krutá síť, anebo ptákům, kteří se chytí do pasti. Právě tak bývají lapeni lidé, když na ně znenadání přichází chvíle neštěstí.“ (Kazatel)