Mezi kladenskou školní mládeží je znám nejen coby volejbalový trenér, ale také jako tělocvikář ze čtvrté základní školy v Norské ulici. Jiří Kopecký se ohlíží za dalším pandemickým školním rokem.

Jaké bylo vyučování bez přímého kontaktu s dětmi?
Chyběly mi přímé reakce dětí. Vidět napřímo, že je něco baví nebo i nebaví. Děti se neměly přestat hýbat, to je můj názor. Určitě to nebylo dobré pro jejich fyzický i psychický rozvoj.

Měl jste přehled, jestli se chodily hýbat na čerstvý vzduch?
Mnohé děti mě kontaktovaly s cílem zlepšit si fyzičku. Často jsem viděl skupinky dětí sportovat.

Jak jste známkoval na dálku?
Jsem v tomto směru hodný (směje se). Jedničku dostávaly třeba za to, že se šly hýbat ven...

Co jste na nich vypozoroval?
Byla na nich patrná frustrace z toho, že nemohly normálně fungovat. Uvidíme, co to s nimi udělá...

Věříte hypotéze, že by se děti ve školách mohly hromadně nakazit covidem?
Nevěřím. Rád bych, aby mě o tom přesvědčila nějaká vědecká studie. Kdyby bylo po mém, děti by do školy chodit nepřestaly.

Jan  Murárik