Školní florbalovu ligu v Kladně dělá od jejího prvního zápasu před více než deseti roky. Současnou sezonu Michal Bradáč vzkřísil navzdory různým covidovým opatřením.

Ligu běžně hraje osm družstev. Proč pořádáte dílčí ligové turnaje, kterých se zúčastní nanejvýš čtyři družstva?
Protože jsem věřil a věřím, že musíme dočasná omezení přežít hraním, pokud to jenom trochu jde. Chápu rodiče i školy, že nechtěli pouštět děti do turnajů. Trenéři družstev, která se turnajů účastnila, brali do sestavy všechno, co mělo ruce a nohy, vzali všechny, kteří chtěli a mohli hrát.

Řekli vám zástupci škol, které kvůli covidu odmítají účast v Lize, co je k takovému rozhodnutí skutečně vede?
Nebavil jsem se s nimi o tom přímo, ale donesly se ke mně informace, že se bojí. Je to zvláštní rozhodnutí, když jejich žáci se florbalu věnují závodně a normálně hrají zápasy... Nechci nikomu sahat do svědomí, jen respektuji jejich rozhodnutí. Pokud jsou za tím obavy, aby se žáci různých škol mezi sebou nemíchali a tím předešli nakažení covidem, pak to nechápu, když si uvědomíme, že venku se ve svém volném čase děti běžně stýkají.

Kromě Ligy se chodíte dívat na další turnaje dětí. Je po covidovém období znát vzestup mládežnického florbalu?
Jako další sportovní odvětví i florbal trpí covidovým úbytkem hráčů. Mnozí v době zákazů sportovat zjistili, že je jim líp doma u počítače. Přestalo se jim chtít trénovat. Úbytek množství je, ale naštěstí nenastal úbytek kvality. Ti, co sportem žili a žijí, se pak rychle k tréninkové dřině vrátili. V kladenském florbale se dělá výborně nábor dětí, takže nejmladší ročníky se nám rychle plní.

Jan Murárik