Přes dvacet let pracuje jako regionální redaktor, šéfredaktor i editor. Naším prvním zpovídaným v druhém ročníku seriálu o tetování je Kladeňák Robert Božovský.

Kdy sis nechal vytetovat první motiv?
To už je docela dávno. Bylo to ve druhé polovině legendárních „devadesátek“, když jsem si na pravé rameno nechal v jednom renomovaném pražském tetovacím studiu udělat obrázek amerického spisovatele Charlese Bukowského a jedné z jeho mnoha pofidérních přítelkyň, která se jmenovala Georgia. V té době jsem hodně hltal všechnu jeho poezii i prózu, která u nás postupně vycházela. Když jsem s tím nápadem do studia přišel, tatér Béňa mi řekl, že jsem docela magor, ale za necelé čtyři hodiny měl hotovo a fotku mého tetování pak mělo studio vystavené ve své výloze.

Co tě vedlo k tomu, aby jsi ho nechal přetetovat?
Prostě jsem se v životě za ty roky posunul někam dál, a navíc na tomto tetování už se projevil zub času a začalo vypadat už mizerně. Tetování mně vždycky bylo blízké a věděl jsem že dřív nebo později jich na mém těle přibude. Před dvěma roky padlo rozhodnutí a postupně tatuáž „ozdobila“  obě moje ruce. Pod novými motivy byste Charlese a Georgii už dnes nenašli.

Kolik máš na sobě motivů?
Moje pravá ruka má symbolicky trochu postapocalyptický žánr. Asi mě trochu ovlivnila blbá doba, která nás v posledních dvou letech provázela. Je do něj zapracována řada věcí, které pro mě mají dost osobní vztah a nechci je dopodrobna popisovat.  Prozradím ale, že jsou tady i obrázky vztahující se  ke Kladnu a jeho průmyslové historii, třeba vápenné pece nebo budova bývalých koksoven. Levá ruka se týká výhradně poolbilliardu, kterému se už několik roků věnuji. Jsou na ní například vyobrazeny dvě poolové profesionální legendy. Willie Mosconi,  který v letech 1941 až 1957 devatenáctkrát vyhrál mistrovství světa, a  Efren Reyes, kterého řada fanoušků a hráčů považuje patrně za nejlepšího hráče kulečníku všech dob. Dlouho jsem na internetu hledal, jestli má někdo ve světě tak komplexní kulečníkové tetování po celé ruce, ale nikde jsem nic podobného nenašel.

V jakém stylu se necháváš tetovat?
Všechna současná tetování mám udělané v uměleckém stylu, který se nazývá trash polka. I když má ve svém názvu slovo polka, vznikl až koncem devadesátých let v Německu. Má řadu specifických charakteristik. Zpravidla je v kombinaci černé a červené barvy a obsahuje realistické obrázky, nápisy a další umělecké prvky, jako jsou různé abstraktní čáry a skvrny. Prostě se mi tenhle styl začal líbit.

Bolí tě tetáž?
Záleží na konkrétním místě, kde je tetování děláno. Nemluvil bych o bolesti, jako spíš až dost nepříjemném pocitu. Nestalo se ale, že bych svému tatérovi řekl: Dost, končíme! Jsou i místa, kde tetování není prakticky cítit. Přehnaný strach z bolesti při tetování podle mě není na místě. Ale každý to může samozřejmě snášet jinak.

Máš vše od jednoho tatéra?
Ano, všechna moje nynější tetování vznikla v pcherském studiu Groe tatto. Tatér Jarda je můj kamarád ještě z dřívějších dob. Je zkušený a v některých případech jsem dal na jeho rady a původní nápady trochu poupravil. Před každým sezením jsme diskutovali co je dobré a co už ne. Co se týče grafického stylu písma v nápisech nebo spojovacích prvků a podobně, měl moji důvěru mohl se tak i umělecky vyblbnout.

Jaký motiv máš nyní v plánu a kdy ho uskutečníš?
Teď si dávám určitě na nějaký čas od tetování pokoj. Říká se, že začneš jednou kérkou a chceš v tom pak pokračovat. To je pitomost. Tetování je jednou z nejvíce osobních svobodných rozhodnutí každého jedince, jestli se pro něj rozhodne nebo ne. A kdy začne a kdy skončí. A já teď po dalším novém obrázku až tak moc netoužím. I když nikdy neříkej nikdy.

Kam by ses nenechal nikdy tetovat?
Určitě ne nikam na hlavu nebo obličej. Neodsuzuji to u jiných, ale já k tomu blízko nemám. Ale jsou i další místa, do kterých bych nikdy nešel. Můžeš zkusit hádat jaká.

Reagovala na tvé tetáže veřejnost?
Nijak zvlášť. Dneska už je tetování úplně běžné, stačí se kolem sebe rozhlédnou na jakémkoli koupališti. Jsem celý život duší rocker, mám kamarády mezi motorkáři... Pohybuju se tak v subkulturách, kde je řada lidí potetovanějších mnohem více než já. Jak už jsem zmínil, jedná se o osobní svobodné rozhodnutí každého člověka. A dnešní společnost je naštěstí v tomto směru stále více tolerantnější. I když jsou chvíle, kdy si například při nějakých pracovních schůzkách a podobně obleču košili nebo tričko s dlouhým rukávem, protože se v tu chvíli dávat na obdiv své obrázky prostě nehodí.

Mají pro tebe vytetované motivy hlubší duchovní význam?
Jako že se dívám na své ruce a medituji? Tak to vůbec ne. Ale motivy které jsem si vybral pro mě opravdu mají hlubší význam. Nějakým způsobem mě určitě i navenek charakterizují. A jednou si je s sebou odnesu i na onen svět. 

Jan Murárik