Osudové okamžiky mé sportovní kariéry. Tak se jmenuje náš nový seriál. Dnes jsme se ptali na zlomové momenty kariéry Milana Fortuníka (57), majitele i trenéra volejbalových Kladenských orlů.

Jako hráč jste byl kapitánem národního týmu, v současné roli jste dovedl svůj tým k zisku národního poháru a dvěma účastem ve finále play off. Který okamžik ve vaší sportovní kariéře byl ten zlomový?
Když jsem se v šestnácti letech ocitnul v centru vrcholového sportu Rudé hvězdy Praha. Tehdy jsem tam přišel jako smečař, a kdybych na téhle pozici zůstal, tak si troufám tvrdit, že bych se nikdy neprosadil. Tenkrát mě klubový trenér Petr Kop poslal poprvé na soustředění kadetské reprezentace a svému reprezentačnímu kolegovi vzkázal, že jsem nahrávač. Což je úplně jiná specializace. Já o tom ale nevěděl (směje se). Nic jsem nenamítal, ale musel jsem se rychle zorientovat. Dnes právě tenhle okamžik můžu označit za osudový v mé sportovní kariéře. Stačil jeden správný odhad trenéra... Umožnil mi, abych se část života volejbalem živil.

Připustil jste si někdy jako hráč, že byste něco nezvládl?
Dlouho jsem si nepřipouštěl, že bych něco nezvládl. Například ve svých pětadvaceti jsem odešel hrát do ciziny bez toho, že bych se tam domluvil, a když se za tímhle okamžikem zpětně ohlédnu, tak si vzpomenu, jak jsem si ani na chvíli nepřipustil, že bych měl z něčeho obavy.

Našel byste osudový okamžik ve své rozjeté hráčské kariéře?
Okamžitě si vzpomenu na evropský šampionát v roce 1995. Měli jsme výborný začátek mistrovství. Porazili jsme Rumuny a hned na to adepty na titul Rusy. Rázem jsme se zařadili k favoritům turnaje. Před třetím zápasem, s Bulharskem, jsme měli den volna. Mužstvu jsme tehdy šéfovali se spoluhráčem Milanem Hadravou. Několik hráčů se proti nám vzbouřilo a docela krutě jsme se pohádali. Bohužel naše výkony tohle poznamenalo. Na Bulhary jsme si věřili, ale utkání jsme nezvládli. Po nich nás sesekali Italové. Kdybychom v posledním utkání ve skupině s Polskem uhráli nějaké sety, ta jsme mohli jít do závěrečných bojů. Ale my jsme byli už tak rozhádaní, že jsme hladce prohráli a letěli domů... To vidím jako svou velkou osudovou prohru. Kdybych jako kapitán reagoval na vzpouru jinak, mohli jsme hrát o medaile! Dodnes je ten neúspěch na mistrovství pro mě velké zklamání.

Přes dvacet roků už působíte jako volejbalový trenér. Jaké jste v téhle kariéře zažil plusové a minusové osudové okamžiky?
Zatím nemůžu žádný moment takto označit. Rád vzpomínám na sezonu, ve které jsme s asistentem Petrem Klárem dovedli Kladno k zisku poháru a ke stříbrným medailím v lize. Za minusové okamžiky považuji prohry v baráži o udržení a postup.

S Kladnem jste stříbrné medaile obhájili. Bylo v těchto dvou sezonách něco, co se dá označit za správné rozhodnutí, jež vás k těmto úspěchům následně dovedlo?
Před sedmi roky jsem pro Kladno koupil extraligovou licenci a zásadní rozhodnutí mám pod kontrolou. Možná i proto se dostavily dílčí úspěchy. Kdybych do toho nedal vlastní peníze, hrála by se v Kladně asi pořád druhá liga. Děkuji městu a partnerům, kteří nám pomáhají. Za osudový okamžik se dá považovat zranění dvou našich klíčových hráčů ve finále play off. S nimi bychom zřejmě měli velkou šanci na titul.

Stojíte v současné době před osudovým rozhodnutím?
Zvažuji, že už nebudu Kladno trénovat. I když mám trénování moc rád, tak se spíše budu muset dřív nebo později věnovat klubu jako šéf.

Jan Murárik