Sedm let v reprezentaci, přes dvacet sezon v extralize. Spousta republikových medailí a pohárů. Na osudové okamžiky sportovní kariéry jsme se ptali extraligového volejbalisty a Kladeňáka Tomáše Hýského (38). 

Označil byste nějaký okamžik ve své sportovní kariéře za osudový?
Za ten považuji mé rozhodnutí začít v patnácti letech vůbec volejbal hrát (usmívá se). K němu mě přivedl táta, ale konečné slovo zůstalo na mně. Předtím jsem několik sezon hrál baseball. V deváté třídě jsem hodně vyrostl, což pro tenhle sport nebylo ideální. Přestal jsem ho hrát, půl roku jsem nic nedělal a tátu přestalo bavit se na mě koukat. Tak zvedl telefon a domluvil, že mám jít na trénink. Tak začala má volejbalová kariéra.

Táta volejbal hrál?
Nehrál, ale měl v něm na Kladně spousty kamarádů. Kdyby jich měl tolik třeba v basketbalu, možná jsem basketbalista.

Uvažoval jste v začátcích, navíc v pubertě, že volejbalu necháte?
Nikdy (směje se). Volejbal jsem si okamžitě zamiloval. V šestnácti jsem už hrál s chlapama krajský přebor. Jedna zápasová série byla proti příbramským juniorům a odtud jsem dostal nabídku na přestup.

Jak si vysvětlujete, že jste se volejbal tak rychle naučil?
Měl jsem štěstí, že v Příbrami působil volejbalový metodik Zdeněk Haník, který mě správnou volejbalovou techniku naučil. Do národního týmu jsem se dostal vlastně díky jemu. Splnil jsem si cíl, hrát za reprezentaci, jen dostat se na olympiádu se nám s nároďákem nepovedlo, i když to bylo o kousek...

Mrzí vás ve vašem volejbalovém životě něco víc než neproměněný start na olympijských hrách?
Mrzí mě, že jsem nehrál v zahraničí. Ale nelituju toho. Prožil jsem v Česku krásnou kariéru, která v Kladně dál pokračuje.

Čtyřikrát jste hrál extraligové finále play off. Byl v těch sériích nějaký osudový okamžik, jenž vám znemožnil radovat se z titulu?
Nejvíc jsem v titul věřil, když s námi na Kladně hrál vynikající univerzál David Konečný. Na milion procent jsem věřil, že titul uděláme. Bohužel, po prvním servisu ve finále si natrhl břišní sval a s takovým zdravotním problémem očekávaný výkon nepodáte. Trenér Milan Fortuník mě jako smečaře přesunul na univerzála a oba na to vzpomínáme jako na nešťastné rozhodnutí. Univerzála jsem nehrál, netrénoval jsem na tom postu, takže to podle toho taky vypadalo... Naráz jsme jak na smeči, tak na univerzálu byli poloviční. Kdybych tehdy titul získal, tak jsem volejbal pověsil na pomyslný hřebík (směje se).

Od toho okamžiku uplynuly roky. Myslíte si, že vás ještě ve volejbalu osudový okamžik čeká?
To si nemyslím. Volejbal si užívám. Vlastně jeden mě potkal nedávno. Trenér mi zavolal, že chce, abych na Kladně pokračoval...

Jan Murárik