Sám sebe kdysi nazval Mistrem světa z Habešovny. Patří totiž mezi hokejové mistry světa pocházející přímo z Kladna, navíc je jediným Kladeňákem, který má světový titul jak z hokeje, tak z hokejbalu! Na osudové okamžiky sportovní kariéry jsme se ptali Vladimíra Kameše.

Když se vás někdo zeptá na osudový okamžik vaší sportovní kariéry, na co si hned vzpomenete?
Na mistrovství světa a titul z něj. To pro mě byl nejkrásnější hokejový pocit. Osudovým okamžikem samozřejmě bylo, když mě nebožtík trenér Zdeněk Šindler přivedl k hokeji. On mne v necelých pěti letech vytáhl z hraní na ulici na stadion. Kdyby on mě k hokeji nepřitáhl, tak jsem ho třeba nikdy nehrál...

Kdy jste si řekl, že v tomhle sportovním odvětví chcete vyniknout?
Ve třinácti letech jsem měl zlomenou ruku a dlouho jsem s tím zraněním marodil. Asi rok a půl jsem vůbec hokej nehrál. Při návratu mi opět pomohl pan Šindler a v té době jsem si řekl, že hokeji dám všechno a budu v něm nejlepší. V kategorii devátých tříd jsme s Pézetkou dobyli titul. Do roka jsem hrál ve své věkové kategorii za reprezentaci.

Dalo vám v té době šanci áčko Kladna?
Občas jsem si s nimi zatrénoval. Pamatuji si, že jsme, na rozdíl od dnešní generace mladých hráčů, i v období, kdy se nám nedařilo, ani nepomysleli, že se na hokej vykašleme. Nakonec jsem měl štěstí, že mě jako mladíčka nechali v áčku hrát i první ligu.

Ovšem mistrovský titul jste oslavil až na vojně v dresu Dukly Jihlava...
Duklu jsem si na Kladně vyvzdoroval. Brzy jsem se ženil a chtěl jsem po Kladnu byt. Ten mi klub nezajistil, tak jsem se přihlásil na vojnu, abych ji měl co nejdřív za sebou. A udělal jsem to nejlepší osudové rozhodnutí. S Rosolem a Klímou jsme totiž vytvořili jeden z nejlepších útoků na světě. Díky vojně jsem se dostal na mistrovství světa a hrál jsem na Kanadském poháru.

To jsou samé šťastné osudové okamžiky. Máte nějaký hořký okamžik své bohaté hokejové kariéry?
Po třech letech hraní ve Finsku jsem dostal nabídku z NHL. Mohl jsem to zkusit v klubu New Jersey Devils. Ale já chtěl být co neblíže své rodině, manželce, dětem, tak jsem se rozhodl hrát dál v Evropě... To byla chyba, ale nelituju toho. Rodina dostala přednost a ta je pro mě nadevše. Jediného, čeho opravdu lituji je, že jsem si kvůli zranění nezahrál na olympijských hrách.

Jan Murárik