Kdysi v Kladně vedl nadějné fotbalové dorostence, pak své zkušenosti předával v Tuchlovicích, aby odtud odešel pomoct Hostouni k jejímu postupu k fotbalovým výšinám. Tento týden se Miroslav Supáček do Tuchlovic vrátil.
Když jste se nedávno nečekaně rozloučil s Hostouní, uvedl jste, že si od trénování dáte do konce roku pauzu. Neuplynul ani měsíc a jste koučem Tuchlovic...
S tou pauzou od trénování jsem to myslel vážně, protože mě teď čeká rodinná událost v zahraničí a já si do této doby nedokázal představit, že v přípravě na začátek sezony u mužstva nebudu. Tudíž jsem raději z pozice trenéra odstoupil. Tuchlovičtí mne dlouho přemlouvali, abych jim pomohl, protože delší dobu nemohli sehnat trenéra. Akceptovali, že nějakou dobu budu chybět, tak jsem to vzal.
U hostouňského béčka jste skončil jenom kvůli rodinné akci za hranicemi?
Jenom kvůli ní to nebylo. Poté, co jsme mohli na konci jara zase začít hrát fotbal, se mi zdálo, že jsme na něj natěšení jenom já a pár jedinců z týmu. A taky jsem v Hostouni působil přes pět roků a ani z mé strany to asi nebylo ono. Trochu jsem polevil ze svých zásad. Začal jsem hráčům v mnoha směrech ustupovat. Zvláště jejich soukromým potřebám. Vybudoval jsem si k nim nějaký vztah a to je pro trenéra z fotbalového hlediska špatně.
Do Hostouně jste přišel právě z Tuchlovic. Do jakého prostředí jste se vrátil?
Vedení zůstalo stejné a z kádru jsou z tehdejšího mužstva čtyři hráči. Jinak je tým omlazený.
Máte radost, že mezi nováčky jsou například ofenzivní hráči Jaroš s Tóthem?
Mám. Oba jsem trénoval ještě v kladenském SK jako perspektivní dorostence. A vzpomínám si, že když jsme se v té době loučili, tak jsem jim řekl: „Jestliže vás ještě někdy budu trénovat, tak jste ve fotbale nic nedokázali...“ (směje se). I když krajská soutěž pro táty od rodin bezvýznamná není.
Na postup do divize to v Tuchlovicích nevypadá?
To nevím, zatím mi nikdo cíle nesdělil.
Jan Murárik
