Jeho tatínek patří ke slavné generaci kladenských hokejistů. Zdeněk Nedvěd mladší (47) šel ve stejných šlépějích, ale na rozdíl od táty měl díky pádu režimu možnost dokázat víc. Krátce po sametové revoluci se jako jeden z mála kladenských rodáků, do té doby, probojoval až do NHL (před ním Jiřík, Nový, Pivoňka, Routa, Jágr). Vybral si ho klub Toronto Maple Lefas, za který v nejlepší soutěži na světě sehrál 31 utkání. Vsítil v nich čtyři branky a na dalších šest nahrál. V neděli ho na kladenském zimním stadionu (13.00 hod.) uvidíme spolu s ostatními bývalými kladenskými hráči hrát exhibici na počest sedmdesátin hokejové legendy Milana Nového.

Co se vám vybaví, když se řekne Milan Nový?
Mrzí mě, že jsem ho nikdy neviděl hrát. Ti, co ho zažili, tak o něm hovoří jen v superlativech. Pro mne je Milan Nový česká hokejová legenda, kterou převyšuje jen Jarda Jágr. Jsem rád, že si na mě organizátoři exhibice na jeho počest vzpomněli a zařadili mě do sestavy. Škoda, že jsem toho na Kladně za áčko moc neodehrál. Když už jsem naskočil, tak jsem se zranil.

Do Ameriky jste prakticky odletěl z kladenského dorostu. Jak to tehdy bylo?
Všimli si mě v Americe při různých reprezentačních zápasech od šestnáctek po dvacítky. V osmnácti jsem hrál za dvacetileté mistrovství světa v Kanadě a tam jsem dostal nabídku zůstat. Můj táta mi doporučil to v Americe zkusit. Jestli se všechno povedlo, jak mělo, to bych musel prožít dva životy, abych to mohl posoudit. Nestěžuju si (usmívá se). Patnáct let jsem hrál v zahraničí a moc rád na to vzpomínám.

Když jste na začátku devadesátých let v Americe začínal, koukali na vás jako na exota z Evropy?
Začátky takové skutečně byly. Když jsem hrál nižší soutěž, tak jsem bydlel v kanadské rodině a oni se divili, že také nosím džíny, že doma žijeme ve zděných domech a máme televizi… Představy o nás, lidech z bývalého východního bloku, měli asi hrozný.

Věděl jste v době, kdy jste odcházel za oceán, kdo všechno z Kladna hraje nebo hrál NHL?
Jarda Jágr už tam byl, věděl jsem o Pivoňkovi, Novém. Až jsem se sám do NHL dostal, začal jsem vnímat všechny české hokejisty.

Vzpomenete si na okamžik, kdy vás Toronto povolalo z farmy do zápasu NHL?
To si pamatuju (směje se). Při zápase na farmě, asi deset minut před jeho koncem, mou nominaci oznámil hlasatel na stadionu. Diváci na tribunách vstali a začali mi tleskat. Doteď, když si na to vzpomenu, ještě pořád z toho mám husí kůži. Večer jsem se sbalil a letěl s mokrou výstrojí do Toronta. Tam jsem nafasoval jejich výstroj a šel si užít první zápas v NHL. Bohužel, na to, proti komu to bylo, si nevzpomenu. Je to divné, ale je to tak. Možná Dalas, i když ten tam v tu dobu ještě nebyl, nebo Rangers, nevím. Je to ostuda. Vím jen, že jsem hrál čtvrtou lajnu, abych NHL ochutnal. Byl jsem trošku nervózní, to vím určitě. Dostal jsem kvůli tomu třeba trest dvě minuty za faul na hráče, který mi ujížděl.

První gól v NHL se vám vybaví?
(směje se) To ano. V další sezoně jsem se trefil hned v prvním utkání. Hráli jsme proti Pittsburghu s Jágrem, Lemieuxem, Francisem. První střídání, spoluhráč Gilmour mi nahrál mezi kruhy, docela rychle jsem to poslal na bránu a trefil jsem za gólmanem Barrassem v bráně kameru. Ještě dnes vidím, jak se houpe. Problesklo mi hlavou, jak je to jednoduché. Ale pak jsem samozřejmě poznal, že jak je těžké trefit další góly. Po deseti kolech jsem mazal zpátky na farmu (usmívá se).

Stihli jste se s Jágrem pozdravit?
V té době, kdy jsem tam nakoukával, jsem byl rád, že stíhám, natož abych sledoval, proti komu hraju a kde se na ledě pohybuje. To jsem stíhal a užíval si to, až když jsem nabral nějaké zkušenosti, získal jsem přehled. Na začátku se staráte sami o sebe a své úkoly, které vám trenér dal. Na nic jiného není čas.

Jak je možné, že nováček, který skóruje, se ocitne zpátky na farmě týmu NHL?
Takový je v NHL zvyk. To je jeden velký byznys. Do toho jsem neviděl. Prostě klub se takhle rozhodl, a tak to udělal. Nic nemusejí zdůvodňovat. Nebyl jsem první ani poslední, koho tohle postihlo. Já bych se na farmu neposílal (směje se).

V těch letech začaly hrát NHL desítky Čechů i Slováků. Čím to podle vás bylo, že se tenkrát náš hokej za oceánem prosazoval v takové míře?
Podle mého názoru jsme zřejmě byli hokejovější, talentovanější, technicky lépe vybavení. V současné době je to naopak a my se snažíme kopírovat i dohánět zámořský hokej. Za mých časů v Americe měli místní hráči hokej vydřený.

Jak se dál odvíjela vaše kariéra v NHL?
Vynechával jsem zápasy kvůli zranění a operaci ramene. Když už jsem naskočil, tak na pár zápasů. Po třech letech jsem se měl rozhodnout, jestli přijmu z mého pohledu nevýhodnou smlouvu. Trochu jsem trucoval a v NHL jsem měl po kariéře. Vrátil jsem se hrát do Evropy a už jsem v ní zůstal. Teď vím, že jsem asi měl jejich nabídku přijmout a rvát se o další zápasy v NHL. Jenomže mně ve Finsku, kam jsem přestoupil, nebylo vůbec zle. S budoucí manželkou jsme si život ve Finsku užívali.

Zlaté Nagano bylo postavené hlavně na hráčích NHL. Minula vás kvůli vašemu trucování reprezentace?
Je to možné, ale já si za mnohé mohl sám. Jsem spíše introvert a v létě po sezonách, kdy se kluci z NHL a reprezentace v Česku scházeli k tréninkům a různým exhibicím pro veřejnost, tak jsem dával na Kladně přednost posezení s kamarády. Nebylo na mě vidět a myslím si, že jsem si tím možná uškodil.

Ve Finsku jste strávil čtyři roky, pak jste hrál roky německou nejvyšší soutěž, na Slovensku, v Itálii, Norsku, Koreji, ale také na Spartě. Kde vám herně bylo nejlíp?
Ve Finsku a Německu jsem si zahrál výborný hokej. Na Slovensku a v Itálii jsem dohrával kariéru.

Co Sparta?
Ve Spartě jsem strávil chvilku. Deset zápasů. Trenér měl o mé hře jiné představy než já, tak jsem skončil. Myslel si, že když jsem hrál NHL, že budu bitkař, ale já chtěl hrát technický hokej a ne se s někým mlátit.

Nikdy jste se na ledě nepral?
Tomu se samozřejmě v Americe nevyhnete. Ale spíše jsem se přitom někoho držel, než abych se s někým bil. Několik ran jsem i tak schytal i rozdal, ale nic významného (usmívá se).

V těchto dnech se v médiích probírají otřesy mozku hokejistů a život po nich. Měl jste ze hry otřes mozku?
Mám tvrdou palici, tak o žádném nevím. Hlídal jsem se a měl jsem i štěstí, že mě nic takového nepotkalo. A dávat někomu pěstí do helmy je dost bolestivé (směje se). Nic, o co byste stáli…

Vydělával jste v NHL víc než v Evropě?
Se smlouvou z farmy ne. S tou jste si spíše na celoroční život nevydělal, než vydělal. Někteří kluci si hledali přes léto brigády, aby si mohli dovolit zaplatit individuální přípravu. Tam nějaká hromadná klubem organizovaná příprava přes léto neexistovala. Po sezoně se s vámi rozloučili a těsně před novou jste museli přijít perfektně připravení. Lépe placený jsem byl za zápasy v NHL. Tomu se Evropa blížila. Ale zase, pokud jsem neměl třeba čtyřicet zápasů v NHL za sezonu, tak ty peníze nebyly kdovíjaké. Vše se odvíjelo od konkrétní smlouvy s klubem. Mezi smlouvou z farmy a z NHL byl obrovský rozdíl. V číslech o jednu nulu…

S kariérou jste skončil před jedenácti roky v Písku, ve Slaném a v italském Meranu. Proč jste od roku 1991 znovu neoblékl dres Kladna?
To bylo na spadnutí na konci devadesátých let, po návratu z Ameriky. Chvíli jsem neměl s nikým smlouvu, trénoval jsem na Kladně a jednal s panem Jágrem. Chtěl jsem, aby se moje smlouva s Kladnem přiblížila nabídce Sparty. To se nestalo. Kladenská nabídka se jí nepřiblížila ani třetinově. A navíc jsem ani pořádně nevěděl, jestli mě Kladno opravdu chce. Pak jsem si za Kladno přeci jen zahrál o necelých deset let později. Nastoupil jsem ve dvou sezonách, ale kvůli zdraví se mi moc nepovedly. Podstoupil jsem operaci kolena a návrat na led jsem zbytečně urychlil. Koleno neustále otékalo. Nakonec jsem se s Kladnem nerozešel v ideální atmosféře.

Co vám hokej vzal?
(zamyslí se) Nic, nač bych si kvůli hokeji zpětně stěžoval, čeho bych litoval. Mohl bych říct bezstarostné dětství, ale já ničeho upřímně v tomto směru nelituju. I s celou rodinou jsme si hokejový život užili. Jsem rád, že jsem ho prožil tak, jak se všechno stalo. Hokej mi nic podstatného nevzal. Jestli jsem mohl mít lepší kariéru, tak za svá rozhodnutí si můžu sám…

Proč se z vás nestal profesionální hokejový trenér?
Trénování jsem si vyzkoušel u kladenské mládeže. S Radkem Gardoněm jsme vedli kluky od první třídy až skoro do dorostu. Vadilo mi, jak je to v českém hokeji nastavené. Systém soutěží není určitě optimální. Hodně silné týmy jezdí hrát s hodně slabými, tak se česká mládež nezlepší…

Pracujete jako úředník. Co jste si představoval, že budete po kariéře dělat?
Dlouho jsem si nepřipouštěl, že by kariéra měla někdy skončit (usmívá se). Postupem času jsem o tom přemýšlel. Táta měl firmu, tak jsem si jeden čas myslel, že budu po skončení kariéry dělat u něj. Nevyšlo to. Jsem někde jinde a jsem spokojený, protože jsem si to vybral.

Jan Murárik