Trenéři z kladenských sportovních klubů docházejí do hodin tělocviku na první stupně místních základních škol už třetím rokem. Michaela Šťastná, která v A.C. Tepo Kladno vede atletickou přípravku, je v projektu zapojena od samého začátku. Jeho smysl po dvou a půl letech zkušeností vidí ještě jasněji než v počátcích. Přesvědčila se totiž, že program není jen spisem vizí na papíře, ale opravdu funguje v praxi.

Sledujete v projektu za dva a půl roku fungování vývoj?
Určitě. Co se týká dětí, je znát, že už jsou na trenéry zvyklé. Určitě více než v začátcích, kdy nevěděly, co od nás čekat. To samé vnímám i u paní učitelek. Začátky spolupráce byly někdy trochu rozpačité, ale teď už všechno funguje perfektně, paní učitelky a asistentky nemají problém se kdykoli zapojit a pomoci. Je poznat, že se projekt povedlo dostat na zajetou kolej.

Aby trenér u dětí ve školním prostředí obstál, nakolik musí být odborníkem a nakolik parťákem, se kterým děti rády dovádí?
Řekla bych, že je to tak padesát na padesát. Odbornost ve sportovní specializaci je určitě potřeba, abyste věděli, co si k dětem můžete dovolit z hlediska jejich fyzických možností. Pochopitelně je rozdíl pracovat s prvňáky a se čtvrťáky. Tím spíš, když pak jsou třeba konkrétně na Základní škole Brjanská hokejové třídy. Tam je fyzická zdatnost úplně na jiné úrovni než v průměrném školním kolektivu. Podle toho musí vypadat i příprava na hodinu. Samotný přístup k dětem je ale neméně důležitý. Musíte vnímat skupinu i jednotlivce v ní. Pokud máte ve skupině slabší děti, musíte s nimi v rámci možností pracovat trošku jinak, ale stejně to funguje i naopak u těch velmi nadaných. Já, když vidím opravdu šikovné děti, tak je při aktivitách hecuji, protože vím, že zvládnou víc. Naopak, když vidím děti méně šikovné nebo pomalejší, tak je nechávám v klidu, pochválím je za snahu. Ať cvičení dělají podle svých možností. Zbytečně je neženu do nějakého výkonu. Chci, aby si to hlavně užily. Aby měly z aktivit v hodině zážitek, a ne stres.

Je to asi jiné než pracovat s dětmi v atletickém oddílu.
To je samozřejmě velký rozdíl. Často je znát, že některé děti ke sportu vůbec nejsou vedené. Na první pohled vidíte, jak je ten pohyb těžkopádný. Už sama chůze, natož pak běh. S tím se ve školách setkáte, a v oddíle ne. Zároveň vnímám i nějaké nastavení školních pravidel, které jsou z mého pohledu dost striktní. Například dneska jsme se setkali s tím, že když děti lezou na žebřiny, měly by okolo být žíněnky. Na bezpečnost se ve školním prostředí dbá daleko více než v běžném sportovním oddíle. Je to i tím, že děti v klubu jsou pohybově zdatnější a riziko případného úrazu je u nich menší. Proto třeba při lezení po žebřinách žíněnky kolem neřešíme. Ale bezpečnost je ve školství na prvním místě a je to znát. Učitelé mají velký respekt a na některé věci jsou dost opatrní. Často ani nemohou jinak.

I v tomto ale Trenéři ve škole trochu posouvají možnosti, ne? Ve více lidech se snáz zajistí bezpečnost, a tím mohou děti dělat i rizikovější aktivity.
To je pravda. Třeba dnes jsme se na hodině sešli v pěti – byly spojené dvě třídy, s každou přišla paní učitelka a paní asistentka. Díky tomu jsme děti při chůzi po lavičkách mohly rozdělit do více skupin, takže si vyzkoušely více cviků a nestály dlouho ve frontách. Také můžete různě strukturovat hodinu. Každou skupinu nechat dělat jinou aktivitu a postupně je protáčet. Hodina je pak pestřejší, což je dobře zejména pro menší děti, které jsou hodně živé a mají problémy udržet pozornost. Tam je zásadní nenudit je a nenechat je nikde dlouho čekat.

S jakým očekáváním jste do projektu šla a jak projekt hodnotíte po více než dvou letech fungování?
Vlastně mi to čím dál tím víc dává smysl. Tak, jak jsem zezačátku byla přesvědčená, že to určitě smysl má, teď ho vidím o to více. Už se mi několikrát stalo, že mě někde pozná některé z dětí, které potkávám ve škole a hlásí se ke mně. Myslím, že je to hezká zpětná vazba. Poznáte, že v dětech vaše hodiny něco zanechávají, že se skutečně pro něco nadchnou. Je důležité dětem ukázat cestu k pohybu. Nechtít po nich vrcholné výkony, ale ukázat jim možnosti, jak žít a bavit se aktivněji. A že těch možností je. V tomto ohledu má projekt obrovský dopad. A určitě to v něčem posouvá i školní prostředí. Také se stává, že paní učitelky ocení některé nápady a samy je pak v hodinách využívají. Někdy jsou to přitom opravdu drobnosti. Naposledy takhle paní učitelku zaujala práce s obručemi. Děti si házely, točily s obručemi na rukou. Je to velká legrace, ale má to i velký význam pro rozvoj motoriky.

Projekt je nenáborový. Přesto, stalo se za toho dva a půl roku, že by se dítě pak objevilo v oddíle?
Nemám to takhle úplně konkrétně, že by mi někdo řekl „ve škole jsme vás měli na tělocviku, a pak jsme začali s atletikou“. To se mi nestalo, ale věřím tomu, že se nám ty děti v oddíle ukazují. My jich tam ale máme tolik, že asi nemám úplně možnost to vždycky zjistit.

Text a foto: Jaroslav Keimar