„Zážitky“ The Beatles Revivalu z hornického a dělnického města Kladna z cest 7.- 8. 10. do Uitgeestu a Gilze v Holandsku.

Ve čtvrtek 6. října jsme dolili olej a ostatní provozní kapaliny, nastartovali náš mikrobus VW Crafter a vyrazili přes Nové Strašecí, kde jsme nabrali našeho dvorního zvukaře Davida, do Holandska. Do Holandska se ze Strašecí jezdí zásadně přes Smečno, Kassel a Dortmund. Naším cílem bylo město Uitgeest v provincii Noord Holland, pár kilometrů severně nad Amsterdamem. Někde u Amsterdamu jsme stavěli na snídaňo-oběd na nějakém McDonaldu u dálnice. Rozhořela se klasická, vášnivá debata o tom, zda je hamburger Big Tasty lepší v Holandsku, nebo v Čechách. Nakonec se všichni shodujeme, že nejzajímavější produkt od starýho McDonalda jsme jedli v Polsku a jmenovalo se to Kanapka Drwala a byla v tom polská červená eko-řípa, která má tak agresivní přírodní barvivo, že i po filtraci krve v ledvinách vám zůstane červená moč. Zkoušel jsem to tady s řípou z Lidlu a funguje to taky, stačí sníst dvě bulvy, třeba jako salát s kozím sýrem, a za pár hodin už to jede a vypadá to hrozivě!

Ubytování jsme měli pořadatelem zajištěno v krásném nedalekém luxusním hotelu Van der Valk. Petr se šel s Davidem vycachtat do bazénu, bubeník Jirka programoval něco na notebooku a já s bráchou jsme se věnovali poslechu monotónního zvuku vrtačky, kterou používali dělníci k rekonstrukci vedlejšího hotelového pokoje. Podařilo se nám usnout až kolem čtvrté, když byl již sousední pokoj pravděpodobně kompletně zrenovován a dělníci všechny točivé stroje vypnuli. Kolem šesté už jsme zase vstávali, protože na sedmou jsme jeli na zvukovou zkoušku do nedalekého klubu A9. Klub je to profesionálně vedený, čistý s velmi kvalitním ozvučením. Zvukovku jsme zvládli asi za 25 minut a odebrali jsme se do přilehlé klubové restaurace na večeři. Bylo kuřecí soté s burákovou omáčkou a chutnými velkými hranolkami podávanými v papírovém kornoutu, jež byl umístěn v antikorovém držáku. No prostě fantazie. Po večeři mi květinová doručovací služba přinesla krásnou kytku od mé holandské obdivovatelky. Je to nějaká starší paní (ročník asi jako já), jmenuje se Ans Meyer a asi má nějaké psychické problémy, protože se do mě zamilovala na první pohled na nějakém koncertu a asi půl roku mi volala a psala zprávy, dala si mojí fotku jako titulní na svůj účet na sociální síti facebook (https://www.facebook.com/profile.php?id=100008803267090fref=nf). Konzultoval jsem to i s kamarádem Ondrou Krulišem, známým kladenským psychologem a prodejcem izolací na hokejky, a ten říkal, že sice vypadám na pódiu mnohem sympatičtěji než při těsném osobním kontaktu, kdy jsem údajně o 83% méně sympatický, ale že na zamilování na první pohled má pódiová prezentace rozhodně není a že ta paní musí být jasně blázen. Ale to je jedno, prostě mi ta paní posílá kytky pokaždý, když hrajem v Holandsku. Už jsem na ní posílal policii, pak dala chvíli pokoj, a pak jsem jí navrhl, ať mi místo kytky pokaždé pošle 30 euro, že ušetří a já budu mít na obědy pro děti, a když budem hrát v Holandsku hodně, tak i na granule pro psy, ale zas tak mě asi nemiluje, pač žádný eura nepřišla a pořád mi nosej jenom ty kytky. Tentokrát jsem květinu věnoval jedné krásné servírce polského původu, která v klubu A9 pracovala. Ta se ale do mě nezamilovala…

Koncert začal lehce po deváté a bylo to moc prima, přišlo asi 600 milovníků Beatles a zpívali s námi snad každou písničku. Hráli jsme něco málo přes hoďku, pak jsme dali přestávku a po ní jsme dali zhruba čtyřicet minut, pak už Hey Jude a Yellow Submarine a šup sbalit a rychle na hotel, nabrat síly na další den.
Vstali jsme kolem deváté a běželi na kulinářskou snídani do hotelové restaurace. Byli jsme tam do deseti, kdy snídaně končila a ochutnali jsme úplně všechno. Až na bubeníka Jirku, který tvrdil, že nemohl v noci spát, protože ho budil náměsíčný Petr. Ten se bránil, že nebyl náměsíčný, ale že měl v noci pouze infarkt a musel ho hlasitě rozdýchávat. Možná by si tuto metodu mohl nechat patentovat.

Cestou do 150 kilometrů vzdáleného Gilze jsme v autě poslouchali čerstvého držitele Nobelovy ceny za literaturu – Boba Dylana. Cenu dostal za svoje texty. Kdyby ve švédské porotě byl Petr, tak by asi Dylan nic nedostal. Když hrála asi sedmnáctá sloka písničky To Be Stuck Inside Of Mobile (With The Memphis Blues Again), která má dlouhý text složený z takových obrazů složitých životních situací a pak se autor vždy zeptá, jestli je to opravdu konec sedět takhle v autě, tak to Petr nevydržel, protáhl se uličkou mezi předními sedadly a vyrval flash disk s Dylanem z rádia. Ani Dylan se holt nezavděčí každému. 

Koncert v Gilze se konal v místním vesnickém kulturním středisku De Schakel u příležitosti Kermisu (to jsme pochopili, že je obdoba našeho posvícení nebo pouti ). Sál pro zhruba stopadesát lidí byl zaplněn. Místní tancovali a lili do sebe alkohol ve velkém. Hráli jsme s přestávkou mezi půl devátou až půl jedenáctou. Kytku, kterou mi opět doručila květinová služba od mé obdivovatelky, jsem tentokrát uschoval v útrobách našeho mikrobusu a dovezl ji svojí ženě. Měla z ní radost. Ta kytka musela být tutově něčím nakonzervovaná, protože ještě po týdnu ji má manželka ve váze v kuchyni a ani žádný mušky a brouci na tý kytce nejsou, to je dost divný.

Domů jsme z Gilze vyrazili okolo jedenácté a jelo se pěkně až na klasické problémy s nájezdem na správnou dálnici u Eindhovenu. Petr byl spokojen, protože stihl vlak v osm z Prahy do Moravičan a mohl se zúčastnit fotbalového zápasu FC Medlov – Tatran Moravičany, kde hrál jeho synovec. Já jsem se také naštěstí stačil trošku prospat, protože jsme v neděli odpoledne hráli s Lodenicí fotbal na Stochově, bylo nás akorát a miláček rozhodčích, Milánek Kolísek, se nechal v patnácté minutě vyloučit za slovní napadení sudího, takže jsme hráli přes hodinu v deseti a dostali jsme 13:0… 

Nemohl jsem chodit až do úterý, to jsme hráli koncert na firemní akci v Liberci v Centru Babylon. Byla to moc příjemná akce, byl tam chutný raut a byl tam i výtah, ale z výtahu na pódium už se muselo chodit pěšky, a to mi dělalo značné problémy. 

Ve středu večer jsem konečně po dlouhé době zažil sladkou chuť vítězství. Hráli jsme totiž s HC Rynholec náš první zápas BNB Ligy v Rakovníku proti HC Podlahy Pelikán. Díky tomu, že můj kolega z obranné dvojice, Jirka „Bican“ Petrus, chtěl zastihnout otevřenou restauraci na místním zimním stadionu, jsme skoro vůbec nesměli přerušovat hru. Neustále jsme riskantně rozehrávali a kupodivu nám to vycházelo, Milánek Kolísek byl jako zeď, tak jsme rozdrtili Pelikány 12:2 a restauraci jsme stihli ještě otevřenou.

Teď je sobota večer, já to dopíšu a vyrážím na sraz naší třídy z kladenského gymnázia, protože máme letos 25 let po maturitě. Jsem nervózní, musím se umýt, oholit vousy, radši i intimní partie, obléknout se. Rychle si pouštím úvodní část filmu Vrchní, prchni, abych se inspiroval. Chalda kdysi říkal, že musíme uspořádat sraz, že chce vidět někoho, kdo je na tom hůř než on. Zakladatel naší kapely, spolužák Míra Vaic, totiž psal, že si každý má připravit nějakou řeč o tom, co za těch 25 let dokázal. Vůbec nevím, nic mě nenapadá. On vybudoval firmu s dvěma sty zaměstnanci, Míra Vacek byl náměstek primátora, Chalda je bezpečnostní velvyslanec ministerstva zahraničí při NATO v Bruselu, Lenka Šarmanová je primářkou kladenské neurologie, Mandis je inženýrem v oddělení inženýringu a kvality japonské firmy Keihin, Vrbata byl nebo možná pořád je ředitelem Káblovky NKT Cables. To jsou kariéry jak prase…

Uklidňuji se, jsem na tom určitě lépe než ostatní, já mám totiž vrchol svého života stále ještě evidentně před sebou!

Luděk Maulis