V novém seriálu přinášíme portréty osobností, které podnikají v centru Kladna. V místech, ze kterých mnozí mizí či již zmizeli. Tihle se snaží, vesměs s optimismem a úspěšně, centru města ponechat živou tvář. Dnes představujeme majitelku cukrárny Lenku Chaloupkovou (40).

Daří se vám?
Jsou dny, kdy mám pocit, že se u mě sešlo celé Kladno, pak přijde den, kdy mám ještě v pět hodin odpoledne co prodávat, což bývá málokdy. V centru je to nárazové. Nikdy dopředu nevím, kolik dortů a zákusků mám udělat. Buď přijde strašně moc lidí, nebo málo.

Proč jste se rozhodla pro cukrárnu, která je zastrčena mezi divadlem a obchodním centrem?
V Zákolanech jsem provozovala na poště kavárničku. Pro zákazníky jsem začala péct, jim to chutnalo a mě začala cukrařina bavit. Když jsem se rozvedla, přestěhovala jsem se zpět na Kladno a našla jsem si ubytování s možností podnikat v přízemí domu. Začala jsem znovu a od píky.

Kterým výrobkem jste tehdy v Zákolanech zákazníky zaujala?
Lehoučkým ovocným dortem. Ten mám ze svého sortimentu nejraději. Dělala jsem v průměru třicet kousků denně a byly hned vyprodané. Na Kladně jdou hodně větrníky. Základem oblíbenosti je šlehačka. Prý jsem jedna z mála, kdo se se šlehačkou dělá. Tomu se mi nechce věřit...

Dá se výrobna s prodejnou v současné době zvládnout ekonomicky bez větších potíží?
Od nového roku, kdy se zdražily suroviny a energie, jsem zvedla ceny jen o to, abych pokryla zvýšené náklady. Pro mě moc nezbyde. Určitě ne na to, abych si mohla dovolit někoho zaměstnat na plný úvazek. Kdyby mě to nebavilo, tak jsem dávno skončila. Ale mě drží a dodává energii ohlas zákazníků. Když vidím, jak jim chutná, těším se druhý den do práce. Mě nabíjí spokojený zákazník.

Takže, jak se podniká v centru Kladna?
Blbě (povzdychne si). Myslím si, že třeba přímo na pěší zóně by to bylo lepší. Na druhou stranu mi místo, kde jsem, vyhovuje. Nahoře bydlím s dětmi, dole mám prodejnu a výrobnu. Trávím tu každý den od rána do večera. Začnu v osm ráno a končím večer v sedm. Volno si vybírám v neděli. S obsluhou mi pomáhají studentky, které jsem si zaučila. Původně jsem měla představu, že budu mít prodavačku a já budu jen vyrábět. Bohužel, jsem zvyklá dělat si všechno po svém a mám pocit, že nejlíp si to udělám sama. Kdybych mohla, tak bych se nejraději naklonovala. Co si s vámi povídám, tak mi stojí výroba... (směje se).

Jan Murárik