Patří ke známým kladenským dvojicím, které můžete potkat na různých, nejen kladenských, sportovištích. Pojí je přátelství, rodinné pouto či partnerský svazek. Někteří z nich tvoří buď neporazitelnou dvojičku, nebo součást týmu, s kterým mají soupeři těžkou práci. V novém letním seriálu je představíme. Sourozenci Marcela (36) a Ondřej Pavelcovi (28) hrají hokej. Ona obléká kladenské barvy a má za sebou reprezentační kariéru, on je mistrem světa a gólmanem klubu NHL Winnipeg Jets. 

Tvořili jste někdy společný tým na sportovním turnaji?
Ondřej: Spolu ne, proti sobě, to jo.  
Marcela: Občas jsme si spolu zatrénovali in-line hokej. Hrajeme rádi tenis a ani ten jsme proti nikomu nehráli.

V jakém sportu byste tvořili silný deblový pár?
Ondřej: Určitě by to musel být sport, ve kterém se neběhá. 
Marcela: Stolní fotbal (směje se). Možná ještě pinčes.
Ondřej: Jo, ping pong, to by šlo. A zkusil bych asi i ten tenis.

Jak je možné, že dva vrcholoví sportovci, ke všemu ještě velmi úspěšní, jsou přitom tak líní?
Marcela: (směje se) Tuhle otázku si pokládám každý den. Protože oba neradi běháme. Já jsem líná jen v okamžiku, kdy se vyloženě hýbat nemusím. Když musím, tak musím a hýbu se. Jinak to samozřejmě nejde. 
Ondřej: Já už jsem tím známý (směje se). Běhání rád nemám, pro mě je to zbytečná aktivita. Běhání mě bolí. A už vůbec nechápu lidi, co běhají po betonu. Samozřejmě respektuju každýho, koho běh baví a umí běhat. Věřím, že je to suprový sport. Možná i proto, že se nerad hýbu, jsem už jako malý hned vlezl do branky.
Marcela: Přitom já se ráda hýbu. Ale při bruslení se vlastně sklouznete, brusle vás svezou, takže to namáhavé není. Na in-linech je to horší, tam se musí makat, ale to se dá vydržet. Ovšem jít si zaběhat, to pro mě není. Nadávám, když musím v rámci tréninku někam běžet s týmem.

Kdy naposledy jste byli při sportu pohybem opravdu hodně unavení?
Marcela: Nedávno na soustředění s týmem na Staré Živohošti. Jsem na sebe pyšná, že jsem při vyjížďce na kole z něj neslezla a nedojela poslední. 
Ondřej: V Praze na Letenských schodech pod kyvadlem, které jsme několikrát za sebou s klukama vybíhali. Teď jsem jako zázrakem nezvracel, ale normálně se mi z toho běhání zvedá žaludek. Přitom, jak nemám takovou pohybovou aktivitu v oblibě, mě dokážou rozčílit holky, co tam seděj u schodů a hulej cigára… Pak mě dostává do kolen soustředění v létě v Americe, kde jsou i testy výkonnosti. Tohle všechno, když v létě přežiju, pak už je to v sezoně v pohodě (usmívá se). 

Byly zápasy, na které nezapomenete, protože jste si v nich fyzicky sáhli na dno svých sil?
Marcela: Je to skoro většina zápasů, které hrajeme v sezoně proti klukům. S naší ženskou extraligou totiž Kladno hraje i krajský přebor proti mladším dorostencům. Ti do toho jdou proti holkám naplno a my se nemůžeme šetřit, abychom nedostaly výprask. 
Ondřej: Já se málokdy při zápase dostanu do laktátu, že bych se fyzicky ocitl na dně. 

Soutěžili jste mezi sebou, kolik padne gólů, když Ondřej bude v brance a Marcela bude střílet?
Marcela: Naposled jsem na něj střílela, když byl v sedmé třídě. Ale nikdy jsme se nevsadili, jestli víc střel chytí, nebo pustí.
Ondřej: My jsme se spolu na ledě moc nepotkali. 

Čeho si na tom druhém, jako na sportovci, nejvíce považujete?
Marcela: Na Ondrovi si hodně vážím, že snil jako malý maximálně o extralize v Kladně a dotáhl to potom až ke zlaté z mistrovství světa a na post jedničky v týmu NHL. 
Ondřej: Že se v těžké konkurenci dokázala prosadit do reprezentace.

Jan Murárik