Populární hostinec Baráčnický dům neboli U Meisnerů vede dvacet dva roků. Nedávno si jubileum připomněl se svými hosty. Ovšem v té době už byl Richard Felis rozhodnutý, že restauraci zavře.

Proč to balíte?
Nehodlám akceptovat státní šikanu. To není jenom o registrační pokladně. V tom hraje roli i zákaz kouření, zákaz automatů a tak dále. Od listopadu devadesátého čtvrtého jsem vydržel hodně, ale co se děje teď je na mě moc. 

S jakým elánem jste v hostinci začínal?
S velkým. Bavilo mě to, protože hlavně v devadesátých letech jsem měl pořád plnou hospodu. Ovšem baráčníci do domu pořádně neinvestovali a do toho před osmi roky začala ekonomická krize. To byl pro nás zásadní problém. V té době jsme se hodně propadli. Ocitli jsme se na hraně existence. Lidi přestali ze dne na den chodit do hospody. To myslím doslova. Aspoň u nás to tak bylo. Když přišli, tak tolik už neutratili. Bylo znát, že nemají peníze. Po pěti letech krize skončila, my se lehounce zvedli, ale pořád to nestačí. Lidí stále chodí málo. Jen pro představu, z nebožtíků štamgastů, co za těch dvacet dva roků zemřeli, bych měl narvanou hospodu… Zlatá doba plných hospod se podle mě nikdy nevrátí.

Kdyby, jak vy říkáte, nenastala státní šikana, držel byste hospodu dál?
Zvládnul bych to. A kdyby byla v mém vlastnictví, tak to by bylo sakra někde vidět (usmívá se). Po mně ji má vzít bratr herce Révaie. Jsem na něj zvědavý. Se mnou totiž odchází veškerý personál…

V jaké restauraci vás poté najdu?
Asi v žádné. Měsíc hodlám odpočívat, pak se uvidí. Ale nevím, co by se muselo stát, abych šel zpátky do hospody.

Jan Murárik