V ocelárnách Poldi strávil téměř půl století svého života. Prošel mnoha obory a zažil několik šéfů. Mezi nimi i nedávno zesnulého Vladimíra Stehlíka. Na kladenskou Poldi vzpomíná Jan Kruliš (73).
Co se vám promítne v hlavě, když slyšíte o Poldovce?
Téměř celý můj život. V Poldovce jsem i s učením dělal necelých padesát roků. Od mlada jsem chtěl pracovat se žhavým železem. Po vyučení jsem začínal na Válcovně sedm. Pak jsem prošel takřka všemi valcířskými profesemi, včetně mistrovských funkcí. Když jsem z Poldovky odcházel, dělal jsem na Dříni mistra sochorové válcovny.
Jaká byla z vašeho pohledu éra Poldovky za „slavného“ Vladimíra Stehlíka?
Po revoluci to Poldovka neměla jednoduché. Do jejího čela se postavili největší lemplové většinou z Občanského Fóra… Podobné to bylo po nástupu Stehlíka. Uvedl se jako člověk, který jezdí v bílém mercedesu, v bílém obleku a s pistolí pod sakem. Odborníci od něj houfně prchali. Hrozné pro mě bylo, když jsem po jeho příkazu musel propouštět. Sliboval, že se budeme mít dobře, ale za to budeme potit krev a ronit slzy. Ukázalo se, že nakonec zůstane jenom u té krve a slz…
Po něm Poldovku vedli například Němci. Bylo to za nich na provozech lepší?
Ani náhodou. Podle mne nejlíp na Poldovce bylo, když tam byl pan Dlouhý. A samozřejmě za minulého režimu se Poldováci špatně neměli.
Jan Murárik
Na zdi u vrátnice oceláren je stále nápis Stehlíku, vrať se. Podle Jana Kruliše by to nebylo dobře
Počasí Kladno
