Tvář týdne. Eva z vagónu

Jejím domovem je odstavený vagón na koleji poblíž Rozdělova. Žije tu sedm let. Sedm ročních období. Sama ve společnosti dvou fenek. Když jsem ji navštívil, sníh křupal pod nohama a mráz zalézal pod nehty. „Domů“ mě nepozvala. Nemá prý uklizeno. Tváří týdne je Eva J. (53) z Kladna.

Co se stalo, že jste bez domova?
Osud to tak chtěl. Víc o tom nechci mluvit.

Proč žijete zrovna v nákladním vagónu?
Před roky to tu dráhy nechaly stát, tak jsme s několika dalšími přáteli zkusili, jaké by to bylo žít ve vagónu. Není to zase tak hrozný. Mám střechu nad hlavou, stěny mě chrání proti nepřízni počasí, dostatečně to větrá, dřevěná podlaha nestudí, jsem vysoko nad zemí, takže mě nevyplaví voda. Velké díry ve stěnách jsem ucpala hadry a igelity.

Nebyla by lepší ubytovna?
Třeba byla, ale všude je plno…

Jste tu sama. Nechcete s nikým žít?
Žili jsme tu s bývalým přítelem, ale ten loni v květnu zemřel. Jeho by nikdo nenahradil. I když byl tehdy už bývalý, stejně jsem mu vařila, starala se o něj, měla jsem ho ráda. A co dneska stojí za to, tak je zadaný (směje se).

Říkáte s bývalým přítelem. Co bylo příčinou ukončení vašeho vztahu?
Začal pít. Já nepiju. V tom byla potíž, kterou jsem nedokázala jen tak přejít.

Není vám tu smutno?
Není. Chodí za mnou kamarádky, nebo já jdu za nimi. Anebo si pustím rádio. To je lepší než televize. Ty seriály, co dávají, jsou pořád stejný, já už je znám…

Proč jste si z dlouhé vlakové soupravy vybrala právě tenhle vagón?
Protože ostatní nemají celé podlahy.

Jak přežíváte mrazy?
Vařím i zahřívám se pomocí plynové bomby. Mám tři dvoukilové, zhruba jednou za čtrnáct dnů je vozím na kočárku do Rozdělova vyměnit. Jedna výměna mě vyjde na sto patnáct korun. Do vchodu si dám igelitovou plachtu. O teplé oblečení není nouze. Spím na koberci, dece, matraci, na ní beránkovou deku, larisu, jemný chemlonový podušky, na nich je další larisa, pak je zase beránek, slabá larisa, spacák a přes něj si hodím deku, takže, když spím, zima mi není.

Chodíte někam pracovat?
Nechodím. Jsem v Kladně na pracáku a napsala jsem si požadavek, že bych někam chodila třeba hlídat, ale mají prd. Šla bych i na boudu na hory třeba. Vždyť já můžu dělat pokojskou nebo pomocnou kuchařku.

Jaké máte vzdělání?
Nedokončila jsem střední zemědělskou, takže jen devítiletku na páté základce v Kladně.

Stýkáte se svými spolužáky?
Ty mám nejradši. Ale taky to s některými jde od desíti k pěti. Jája si zlomila nohu v koleni, Tomáš přišel o ruku. No, a jeho poslal pracák na sádrokartony… S pracákem je někdy fakt sranda.

Kolik si vyděláte měsíčně?
Od sociálky dostávám skoro tři a půl tisíce korun. Něco málo dám za ty plynové bomby, něco za lihový ohřívač, něco utratím za jídlo, za svíčky.

Vaříte si?
Přes léto vařím v kotlíku na ohništi, přes zimu na vařiči. Přes zimu si na něm i ohřívám zmrzlou vodu, abych se mohla umýt. Pro tu si chodím támhle do studánky. Kdybyste viděli, co tady kolem roste čajů - bříza, malina, kopřiva, akorát heřmánek loni nevzešel, sluníčko ho spálilo… Nejradši si vařím špagety, fazole, párek, to všechno smíchám s kečupem. A taky si v lavóru peru. Ale i kdybych si nějakou dobu neprala, tak třeba náhradních kalhotek mám plnou tašku.

A jak to mokré prádlo sušíte?
Různě. V zimě u ohně. Třeba džíny, co visí pod vagónem, jsem u toho ohně nechala trochu dýl, tak je větrám.

Jaké je vaše největší přání?
Jé, mně úplně stačí, kdybych bydlela v maringotce a k tomu si mohla přivydělat.

Příští Tváří týdne je řidička autobusu kladenské ČSAD Mariya Kostyuk. Chtěla byste se ji na něco zeptat?
Zeptejte se jí, jak to zvládá s lidmi a se svými nervy.

Jan Murárik

bezdeva