Patří k nejlepším českým violoncellistům pocházejícím z Kladna. Hrál sóla ve Státní opeře i s Českou filharmonií. V současnosti „válí na čelo“ v rockové kapele Anopheles, sází ve „Fortuně“ a v tenisu ho trápí druhý servis. Při rozhovoru, který se uskutečnil v jeho oblíbené „Fortuně“, nedal Milan Vlček (55) jinak, než že se vyfotí se svými věrnými fanynkami a múzami zároveň.
Luboš Maršoun, minulá Tvář týden, se vás ptá, jestli jste se už naučil druhé podání, když vám tak skvěle vypletl tenisovou raketu?
(směje se) To je otázka na tělo, protože druhý servis mě nikdo doposud nenaučil, takže, Luboši, doufám, že mě ho někdy naučíš.
Jak dlouho tenis hrajete?
Začal jsem s ním ve čtyřiatřiceti letech. Nějak tenis hraju, dokonce si myslím, že slušně, tedy až na ten druhý servis, to je katastrofa.
Jaký je váš největší tenisový úspěch?
Že mě na Kablovce vzali do družstva v nejnižší soutěži a tam mě trpěli. Tehdy tam hrál Lubošův dvanáctiletý syn Marek a už tehdy to byl super hráč. Ostatně jako všichni Maršounové. Obdivuji Luboše, že své syny jako volejbalista dokázal vytrénovat na úroveň špičkových tenistů.
Maršounové zase o vás hovoří jako o vynikajícím hudebníkovi. Jak je možné, že violoncellista z vážné hudby přestoupí se svým nástrojem do big beatu?
To taky nechápu, jak jsem to dokázal (směje se). Jsem odkojený operou. Violoncello jsem studoval. Ale jeden čas jsem se dal na podnikání a patnáct let jsem na něj nehrál. Takzvaně jsem si chodil sám hrát do lesa na pařez a v takovém rozpoložení mě objevil Jirka Pidrman z Anophelesu. S ním se znám z „Fortuny“, kde spolu sázíme. Přemluvil mě a já dneska hraju opět na violoncello jen kvůli nim. Kapela Anopheles vyhlásila svého času konkurz na druhou kytaru, ale nemohli nikoho sehnat, tak mě přemluvil. Hned na začátek jsem si s nimi zahrál Metallicu a ono to šlo. V Anophelesu jsem spokojený.
Vaše violoncello bylo mezi elektrickými kytarami slyšet?
Nebylo, ale problém jsme vyřešili. Podařilo se mi sehnat hudebního fachmana, který staví kytary a vyrábí snímače. Díky tomu můžu hrát big beat.
Proč nehrajete na elektrické „čelo“?
Už bych se to nenaučil. Obdivuju všechny, co to umí. Z mého pohledu moderní elektrická „čela“ postrádají stabilitu, na kterou jsem odjakživa zvyklý. Nedrží mezi nohama tak stabilně, jako klasická.
Baví vás hrát rock, nebo trpíte a hrajete jen kvůli svým kamarádům z kapely, protože v ní „čelo“ chtějí mít?
Rock mě strašně baví, i když rockovou muziku jsem dřív neposlouchal. Začal jsem ji vnímat až na kapele Queen. To je moje srdcovka, ale rocker se díky nim ze mě nestal. To až díky Anopheles je ze mě vášnivý rocker s city k opeře, kterou jsem miloval a miluju.
Dosáhl jste ve vážné muzice pro sebe vrcholu?
Takový pocit jsem měl ve Státní opeře, když ztichl orchestr a zpěvačku jsem doprovázel pouze já. A dvakrát jsem hrál sólo s Českou filharmonií v Rudolfínu.
Vydělával jste s „čelem“ slušné peníze?
Tehdy, na začátku devadesátých let, jsem bral necelých šest tisíc korun. Nástupní plat byl šestnáct stovek… Rodinu z toho nešlo uživit. Proto jsem s vážnou hudbou přestal a začal jsem podnikat. Založil jsem si agenturu, pořádám v Praze koncerty vážné hudby. A u toho mám koníček sázení na sportovní zápasy.
Co vám jde líp – sázení, tenis, nebo hraní v kapele?
Nevím, co mi jde líp, ale tohle všechno mě baví.
Dá se sázením vydělat?
Přiznávám, že dá. Sázím na fotbal, hokej a tenis a asi mám kliku (usmívá se), v mínusu nejsem.
Vaše dcera, Bára Vlčková, se podílela na scénáři k filmu Instalatér z Tuchlovic. Byl jste jí inspirací při psaní sázkařských replik hlavního hrdiny v podání Jakuba Koháka?
Byl (směje se). Řekl jsem jí spoustu hlášek, které se používají při sázkách na kurzy, ale použila z nich nakonec jen část. Mně se film moc líbí a Bára psala tak, jak to opravdu je. Ten instalatér je totiž reálná osoba, kterou naše rodina zná.
Ač sázkař a sportovec, v jádru jste pořád hudebník. Co chcete v hudbě ještě dokázat?
Chtěl bych hrát před plným stadionem.
Neřekl jste, před kterým stadionem, tak věříme, že se vám přání splní. Koho nám vyberete jako následující Tvář týdne?
Vybírám svého synovce Jardu Taubera, studenta rockové a jazzové kytary u Petra Jandy na Ježkově konzervatoři. Zeptejte se ho, jestli si spolu stihneme zahrát ještě teď, kdy není úplně slavný, protože se obávám, že pak na mě nebude mít čas už vůbec (směje se).
Jan Murárik
Nejvěrnější Milanovy fanynky a zároveň múzy z Fortuny
Počasí Kladno
