Narodila se za císaře pána, vyrůstala a studovala už za první republiky, nejhůř jí bylo za války, v minulém režimu rozjížděla v Kladně dva restaurační podniky a teď kroutí hlavou, jak se ten svět kolem ní zrychluje. Tváří týdne je jedna z nejstarších obyvatelek města Marie Bečvářová (100). 

Prožila jste pět historických dob naší země. Na které etapy nejvíc vzpomínáte?
Pamatuji se, že jsme žili v Motyčíně na Vyšehradě. Měla jsem moc hezké dětství. Bydleli jsme v domečku i s dědou a babičkou. Měla jsem tři bratry a všichni jsme se tam vešli. V Kladně jsem chodila do školy u kláštera. Tam mě naučili perfektně německy. První republika byla hezká, bavili jsme se a bylo nám fajn. V ní jsem se taky vdala. Můj muž pracoval ve velké společnosti a já mohla zůstat doma. Za války to bylo těžké a smutné. Nějak jsme ji přečkali, a když skončila, prožívali jsme euforii ze svobody. Měli jsme chuť budovat a žít naplno. Měli jsme rádi prezidenta Beneše. Ale brzy nastoupili k moci komunisti s Gottwaldem a bylo rychle po nadšení. Po měně jsem ve čtyřiceti letech nastoupila do práce. Prošla jsem několika obory, až jsem skončila v podniku Restaurace a jídelny. V Kladně jsem rozjížděla Floru a pak Jaltu. Po pádu komunistů jsem se na stará kolena nestačila divit, jak jde doba rychle dopředu, co všechno je kolem nás za vymoženosti. Náš život se velmi zrychlil.

Jak vnímáte současnost?
Zahlcují nás informace, někam se řítíme. Osobně mě, němčinářku, mrzí, že se upínáme k angličtině víc než k němčině. Ale to je jen můj pocit, nikomu ho nevnucuju. Anglické výrazy nám zaplavily zemi. A taky mě moc mrzí, že se naše republika rozprodává cizincům. To neudělal císař pán, Masaryk, Beneš ani komunisti. 

Co celé dny nejčastěji děláte?
Ráda vařím synovi, který se mnou bydlí, moje rodina má ode mne ráda knedlo, vepřo, zelo, a peču. Jenom už musím víc odpočívat, u plotny moc dlouho nevydržím stát. Když jsem slavila stovku, tak se nás z rodiny sešlo padesát. 

Sté narozeniny jste oslavila letos na podzim. Jak se cítíte?
Jsem spokojená. Trošku mě zlobí zrak, takže čtu míň, než jsem byla zvyklá. Co já přečetla knih třeba v době, kdy jsme doma měli jenom knihy a rádio, televize nebyla. Cítím se fajn, přesto bych ráda věděla, třeba od nějaké věštkyně, co jich je teď v televizi hodně, kdy umřu… 

Co byste nám, mladším, nejen do nového roku poradila?
Mějte hodně pohybu. Možná proto jsem tak dlouho na světě. Pořád jsem byla v pohybu, chodila jsem daleko, cvičila jsem v Sokole. Pracujte a vzdělávejte se. 

Kdybyste mohla, koho byste se na něco zeptala?
Já už nikoho moc neznám, vyberte někoho za mě. 

Jan Murárik