Bářiny "Liškoviny". Žila byla pohádka

Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Žila byla pohádka

Tak, a máme to za sebou. Celý ten náročný proces svátků, konec starého roku a začátek nového. A ačkoli se sama k uplynulým věcem nerada vracím, je tu přeci jedna, o které se nemohu nezmínit. Je totiž rok od roku aktuálnější…

Asi se všichni shodneme, že Vánoce bez Tří oříšků pro Popelku a Silvestr bez Mrazíka prostě neexistuje. Pohádky jsou totiž s obdobím, které právě skončilo, spojeny už od chvíle, kdy se v obývacích pokojích začaly objevovat mohutné televizní bedny a lidé místo vyprávění u svíčky začali probírat jednotlivé filmy a pořady a dělat si malé soukromé recenze toho, co zhlédli. 

Objevil se zcela nový typ kultury, zábavy, ale právě také tradice. Pohádky totiž bezesporu tradiční jsou. A obzvlášť některé – ty nesesaditelné z pomyslného trůnu sledovanosti, oblíbenosti a přitom absolutní obehranosti. Všichni totiž víme, kdo je Jurášek, jak vypadá Večernice, kdo se v Mrazíkovi promění v medvěda, jaké příjmení má Dorota, kterou požaduje peklo, do jakého kožíšku se ukryje princezna Lada a kdo na koho kuje pikle. Přesto se každý rok podíváme znovu a znovu, s radostí si opakujeme všechny ty dávno zažité fráze a nepřestáváme žasnout nad lehkostí, přirozeností a krásou něčeho, co vzniklo v dobách našeho mládí, či dokonce ještě „chození po houbách“.

A právě s takovou myšlenkou člověk sleduje všechny ty současné pohádky, které postrádají příběh, myšlenku, poučení a především uvěřitelnost. Jako kdybychom za ta léta s přibývajícími technologiemi ztratili i jakýsi cit pro skutečný pohádkový svět a snažili se ho vytvořit křečovitě a za každou cenu. Skutečnou přírodu nahrazujeme zeleným studiem, nadpřirozené postavy necháváme bezmyšlenkovitě ječet a ve snaze o to, splynout s dobou, jim dáváme do rukou moderní technologie. Princezny jsou emancipované feministky, princové zase chlapci bez špetky charismatu, a pokud už opravdu nic víc, pak se to snažíme dohnat alespoň zpěvem. 

Smysl pro humor, atmosféra, věrné mezilidské vztahy – to všechno zůstalo někde v dobách minulých. V dobách, kdy se točila skutečná zvířata ve skutečném lese, nebyly zapotřebí nejlepší kamery, ale prostě jen dobrý nápad a jednoduchost dovolila vyniknout příběhům, kterým dodnes absolutně věří malé děti, ale i my jako dospělí…

Škoda, že už to neumíme.