Michael Kučera zdolal rozpálený hurikán

Je dalším z plejády lidí, kteří ve středním věku pokořili hranice svých možností. Po čtyřicítce začal s otužováním a zdolal jako první muž z Kladenska dvakrát závod Hurricane Heat. Dvanáctihodinového Spartana. Extrémně fyzicky i psychicky náročné zdolávání přírodních překážek, noční závod, který v tomto časovém rozsahu z USA do Česka dorazil loni na jaře! Tváří týdne je podnikatel Michael Kučera (45 let, 170 cm, 72 kg).

Kde se v chlapovi od čtyř dětí a v tomhle věku bere chuť zdolávat dvanáct hodin své limity?
Já šel nejdřív šestihodinovku, abych se na ten náročnější závod vůbec dostal (usmívá se). Spartan jako takový existuje u nás několik sezon. A když byla možnost zkusit ještě náročnějšího, než je obvyklé, tak jsem si řekl, že to vezmu jako svou osobní výzvu. Jestli jsem schopný něco takového dokončit. Dokončil jsem, zalíbilo se mi to, a tak jsem se přihlásil i na těch dvanáct hodin. A potom ještě jednou.

Co jste poznal?
Že víc než na fyzičku je takový závod náročnější pro lidskou mentalitu. Tělo vydrží hrozně moc. Ovšem nesmíte podcenit obutí ani oblečení. Potom ani tělo nevydrží, kolik by mohlo. Mentálně mě nad vodou držela i podpora mé přítelkyně a všech mých dětí.

Měl jste celoživotní průpravu pro extrémní zátěž ve Spartanu?
Pro takovou zrovna ne. V mládí jsem hrál hokej, lyžoval, jezdil všude možně na kole, běhal. Prostě sportoval jsem ve svém volném čase asi jako každý druhý. Ale pokořit své limity jsem nezkoušel, to až v Hurricane Heatu. Povedlo se mi ho v té nejtěžší české podobě dvakrát dokončit bez toho, že bych se speciálně připravoval. Zřejmě je to pro mě přirozené.

Kdo si vyhledá o čem Spartan je, najde fotografie a videa lidí, kteří zdolávají bahno, hlubokou vodu, šplhají, přelézají, přeskakují, vylézají, a když se jim něco nepovede podle představ instruktorů, dělají za trest „angličany“. Co bylo ve dvanáctihodinovkách pro vás nejnáročnější?
Hurricane Heaty zdoláváte v týmu. To je týmový závod lidí, kteří se většinou poprvé v životě vidí až na startu. Třeba na druhém závodě jsem se nesešel s nikým z prvního. Byl jsem asi jediný, kdo loni absolvoval oba. Sešlo se nás pokaždé bezmála čtyřicet. Závod samotný je organizovaný tak, aby netrval méně než dvanáct hodin, ale ani o mnoho déle. Když instruktor zjistí, že byste trať zdolali rychleji, někde vás takticky přibrzdí, nebo naopak zrychlí. Začali jsme například tím, že nás na hodinu a půl přivázali ke stromu a nesměli jsme promluvit. Potom běžíte přes dvacet kilometrů a s počtem kilometrů narůstá počet překážek. K tomu si představte, že celou dobu nosíte na zádech batoh s předepsaným obsahem věcí, který váží nejméně pětadvacet kilogramů. A jeden závod se šel bez jídla a bez pití. Můžete jíst jen ovoce. Po nějaké době jsme dostali galony s vodou, chleba, sůl a sádlo.

Dalo vám extrémní zdolávání překážek už teď něco navíc pro běžný život?
Ještě víc se v práci i v běžném životě dokážu zakousnout a zdolávat problémy. Nehysterčím z maličkostí (směje se).

Jan Murárik

Foto: archiv MK

michaelhurricane