Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

liska

 

Jak pojmenovat psa

„Báro,” slyším za zády. Překvapeně se za neznámým hlasem otočím a dívám se do tváře ženě středního věku. Vidím jí poprvé. „No tak, Báro, pocem!” křikne na mě a já se nestačím divit. Však jen do té doby, než se mi kolem kotníku nezavrtí jorkšír, kterého jeho skvělá panička pojmenovala stejně, jako rodiče kdysi mě.

Přesně touto historkou to celé začalo. Moje skvělé poznávání psích fenek, se kterými mě (a další lidské Báry) spojuje fakt, že společně slavíme svátek. Občas mi dokonce přijde, že snad ani neexistuje malý pes (ano, jsou to většinou takové rohožky), který tohle jméno nemá. Možná si toho od jisté chvíle víc všímám, možná je to náhoda a možná prostě fakt. Není však týdne, kdy bych své jméno neslyšela v souvislosti s aportem, povely ze cvičáku či vydíráním pamlskem. Nejhorší na tom však jsou ta neustálá zklamání. Protože řekněte, nezamrzelo by vás, kdyby jste zjistili, že ta věta „Barčo, ty seš ale šikovná!” nepatří vám, ale tomu mrňavému psisku, co pod lavičkou v parku našlo mezi vašima nohama tenisák? To je, sakra, ten pes vážně lepší? 

Tolik lidských jmen a zrovna to mé se musí u majitelů psů tolik chytit. Nechápu, proč nikdo nechce jezevčíka Milana. Například. A vůbec, musí se psi pojmenovávat lidskými jmény? To už nám nestačí Azor a Dášenka? Protože jestli půjdeme touto cestou dál, budou nést psi brzy také naše příjmení. A pak přijde možná ta chvíle, kdy se vrátíme k původním Punťům... I když u pejskařů člověk vlastně nikdy neví.