Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

liska

 Maturita

Letos jsou tomu tři roky, co jsem seděla s pláčem u psacího stolu, definitivně rozhodnutá, že tam nepůjdu. Maturita se zdála být nepřekonatelnou překážkou. Stejný stres tento týden prožívala celá řada studentů, kterým k dokončení střední školy chyběla jedna důležitá zkouška a pořádný ranec štěstí. A ačkoli bych jim dnes řekla, že maturita je vlastně docela fajn povídání si, moc dobře rozumím všem těm obavám a pesimistickým řečem. Přeci jen jde o vlastní budoucnost.

Sama jsem se tenkrát začala učit pouhý týden před termínem. Jednak jsem si naivně myslela, že mám dost času a hlavně jsem byla (a asi už napořád i budu) typ člověka, který potřebuje k práci stres.

První den jsem strávila plánováním. V diáři jsem měla jasně napsáno, co se který den naučím, abych všechno stihla. Hned třetí den se však celý můj systém zhroutil a pátý den jsem propadala depresím, že to nestihnu. Moje obavy se také den před maturitou naplnily. Jeden předmět jsem uměla, dva si jedenkrát přečetla a o čtvrtém jsem jen věděla, že existuje. Nebylo tedy divu, že jsem večer před zkouškou sklonila hlavu do dlaní a hystericky se rozbrečela. Rodiče se na mě tenkrát přišli podívat do pokoje, ze kterého jsem odmítala celý týden vylézt, a snažili se mě povzbudit. „Tak já tam teda půjdu no,“ uklidnila jsem je. 

Dnes se na to celé dívám s úsměvem. Vlastně bych řekla, že ten obrovský stres, který je s maturitou spojený, se zakořenil už někde v tom slově. Studenti se na zkoušku dospělosti dívají jako na něco nepředstavitelně těžkého, téměř nemožného udělat. Přitom však stačí mít trochu snahy, sebedůvěry a samozřejmě vědomostí. A když tohle všechno svážete do uzlíčku, který si vezmete ke zkoušce s sebou, zjistíte, že maturita vlastně není nic tak hrozného. A také, že profesoři nejsou od toho, aby vám přivázali ke kotníku závaží a čekali, až se potopíte ke dnu. Většinou tedy. 

Když se můj bratr rozhodoval, na kterou střední školu půjde, zeptal se nás, jestli vůbec potřebuje maturitu. Následovala lavina důvodů, proč ji tedy OPRAVDU potřebuje a jak důležité to pro jeho život je. To všechno je určitě pravda, ale řekla bych, že někdy v tuhle chvíli se slovo „maturita“ usadilo mému bratrovi v hlavě a podalo si ruku s faktorem strachu. Protože co je v životě důležité, to bezprostředně chceme, toho musíme dosáhnout. A představa neúspěchu je děsivá. Protože co potom? „No co, holt máš ještě jeden pokus,“ řekla bych.