Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

liska

Rána

Sen pozvolna končí, z kuchyně se line vůně teplých croissantů a míchaných vajíček, paprsky slunce vás šimrají na tváři a teplá ruka přikrývá peřinou holé rameno. Pomalu otevíráte víčka a mžouráte do měkkého ranního světla, budík mlčí, nikam nepospícháte, nic nemusíte. Probouzíte se do ideálního rána. 

Reálně to ale spíš bývá tak, že vás budík vzbudí dřív, než vám ve sportce vyplatí deset milionů, snídani si musíte připravit sami a venku je tma a prší. Teplota deset stupňů Celsia, pocitově tak mínus třicet šest. No anebo vás prostě vzbudí tupá rána, když řidička autobusu sešrotuje celou řadu aut a skončí napasovaná v domě přes ulici. A to je fakt. 

Upřímně rána ze srdce nenávidím. Přijde mi to jako úplně zbytečná část dne. Kdyby nebyla rána, lidé by nespěchali a nestresovali se, netvořily by se dopravní špičky, nikdo by nenadával na vstávání, nikdo by nedospával v autobuse, nikdo by neměl kocovinu. Všichni by byli rovnou krásní a odpočatí, v mnohem lepší formě a náladě. Ale prakticky jsem ještě nedomyslela, jak rána nahradit.

Čím víc jsem však nad náhradou těch příšerných rán přemýšlela, došla jsem k závěru, že jsou nenahraditelná. Dokážeme si snad představit něco, co by nahradilo svítání? Ranní opar? Rosu? Jasně, všichni nadáváme, když se musíme probouzet za tmy a s výrazem „nemluvte na mě“ překonáme celé dopoledne. Ale pocit nekonečně dlouhého dne, který pak máme k večeru všichni, ten je prostě nepopsatelný. Člověk má najednou pocit, že stihl místo jednoho jediného dne odžít dva a usíná s neskutečně dobrým pocitem. A to vše, aby se ráno zase probudil a nadával.

Ale je to logické, kdo z nás by si přece rád trochu nepřispal. Je mi však záhadou, proč má člověk po prováleném ránu pocit únavy už hodinu po obědě. A proč se mu chce do postele už v deset večer. Jako by byl spánek pro tělo drogou. Čím víc dostaneš, tím víc budeš chtít příště znova. 

Když jsem si tento týden sestavovala rozvrh pro pátý semestr a zjistila, že budu každý čtvrtek nadávat už před šestou, bylo mi do pláče. Představila jsem si tu tmu, zimu a nekonečnou cestu na druhý konec Prahy. Cestu, kterou celou prospím. Ostatně jako každý rok. Ale také jsem si představila ten dlouhý a nabitý den, táhnoucí se mlhu a vůni čerstvé kávy. A hlavně jsem si vybavila to skvělé následující ráno, kdy mi zazvoní budík opět v půl šesté a já ho vypnu s tím, že dnes se mě netýká. A to je prostě pocit k nezaplacení!