Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (23), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".
Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.
- red -
Na sjezdovce
Je to už osmnáct let, co pravidelně každou zimu obouvám přeskáče, nasazuju lyžařské brýle a při jízdě ze zasněžených vršků si nechávám větrem ošlehávat tváře. A ačkoli se za tu dobu leccos změnilo (například ze sjezdovek téměř vymizely kombinézy a kulichy nahradily přilby), jedno zůstalo naprosto stejné – lyžaři. Abyste tomu dobře rozuměli, na sjezdovce se zpravidla vyskytují určité druhy lidí, kteří mají mnoho společného. A protože píši tento fejeton z třinácti set metrů nad mořem, nemohla jsem se na tyto skupiny během svého pobytu nezaměřit.
Jako první bych ráda zmínila takzvané „smrťáky“. To jsou lyžaři, kteří se sotva naučili na lyžích zatáčet a ihned získali pocit absolutní jistoty. To samé se však rozhodně nedá říct o jejich jízdě, která vypadá asi následovně: lyže jedou nezvladatelnou rychlostí, lyžař je v předklonu, hůlky metr od těla, v očích strach, ale odhodlání. Nutno podotknout, že o nějakém stylu nelze hovořit. Tito (ne)lyžaři jsou z velké části nebezpeční sami sobě, ale nejen to. Ohrožují i všechny přítomné, jelikož neumí na lyžích včas reagovat a při sebemenším zádrhelu prostě a jednoduše padají.
Za zmínku stojí rozhodně i pózisti. Poznáte je podle ultra drahého lyžařského vybavení, které bohužel nemá žádnou šanci namočit se od sněhu. To proto, že pózisti vlastně nejsou lyžaři. Velkou část dne totiž tráví dole pod sjezdovkou ve slunečních brýlích a rozepnuté bundě Bogner.
Do další kategorie spadají lidé, kteří jsou lyžařským umem podobní „smrťákům“, liší se od nich ovšem určitou dávku soudnosti a také pudem sebezáchovy. Tito lidé nejsou v lyžování žádní přeborníci, ale ví to o sobě a na základě toho si také vybírají terén a nepouští se do něčeho, o čem předem ví, že není v jejich silách.
Nicméně i lidé, co lyžovat umí, mají svá specifika. Jednou takovou perfektní skupinkou jsou „kaskadéři“. Od jednoho takového mě dělilo zhruba dvacet centimetrů. A zaplať pánbůh za to, jinak bych ho asi měla na zádech ještě teď. Kaskadéři jsou totiž lyžaři, které už přestalo bavit klasické sjíždění sjezdovek a místo toho se vydali na skokánky a do volného terénu. Ovšem někdy se při jejich návratu na sjezdovku zdá, že nechali v boulích i velkou část mozku.
Ale víte, co všechny tyto skupiny víceméně spojuje? Co z nich dělá jednu velkou partu milovníků sjezdového lyžování? Ne, nejsou to lyže. Ani nic podobného. Je to chvíle mezi čtvrtou a šestou hodinou, kdy se všichni sejdou pod kopcem a dají si zasloužené pivo. Nebo svařák. A nebo panáka, to už je jedno. Všichni se však zastaví, aby zapili dobře strávený den. A možná také to, že ho přežili ve zdraví.
