Herečka Lenka Zbranková se po deseti letech vrátila na „místo činu“, respektive do angažmá Městského divadla Kladno (MDK). Z rozhovoru pro server i-divadlo.cz vybíráme, z pohledu fanouška kladenského divadla, nejzajímavější pasáže. 

Jak probíhaly vaše druhé námluvy s Městským divadlem Kladno?
Byly trochu delší než ty první. Vlastně začaly už v době, kdy Jarda Slánský nastoupil do divadla jako umělecký šéf v roce 2016. Tenkrát jsem odmítla, protože jsem měla spoustu představení v pražských divadlech a volná noha mi po letech v angažmá vyhovovala. Nicméně asi před dvěma lety jsem začala tesknit po souboru, kde by člověk zase pracoval kontinuálně a patřil do té jedné „divadelní rodiny“.

S jakými pocity jste po letech vstupovala na jeviště, kde jste dříve strávila šestnáct let v angažmá?
Abych byla upřímná, necítím to jako návrat někam, kde jsem byla léta a kde to znám. Je to deset let a změnil se nejen interiér, ale je tu i nový soubor v čele s novým vedením. Je sice pravda, že jak Jardu Slánského, tak současného ředitele Honzu Krafku znám, ale v té době jsme byli jen herečtí kolegové, tudíž i tady se dá mluvit o nové okolnosti. V březnu jsem začala pracovat na první inscenaci Bůh masakru, která je velmi komorní. Poznala jsem zatím jen malou část lidí i divadelních zákoutí. Například dnes jsem se v těch chodbách ztratila dvakrát. Takže je to pro mě nové od základu.

Vzpomenete si na dobu, kdy jste na Kladno přišla do svého prvního angažmá?
Nastupovala jsem rovnou po ostravské konzervatoři a Kladno byla záležitost srdeční, tehdy tedy kvůli mému příteli, který bydlel v Berouně. Vztah nevydržel a srdcovkou se stalo divadlo. Mojí první rolí byla Hanička v Lucerně. Zkoušení si už moc nevybavuju, ale do dneška si pamatuju na jednu z prvních hereckých rad. Přišla od tehdejšího inspicienta Káji Sekyrky a byla z ranku: „Co dělat, když ti kostým víc překáží, než pomáhá.“ Také jsem zaskakovala v inscenaci Parta na útěku, kde jsem měla svou první líbací roli. Bylo to s kolegou Vilémem Udatným a strašně jsem se styděla. Navíc jsme si v té době vykali, což mi zpětně přijde vlastně úsměvné.

Kdy a proč jste z kladenského angažmá odešla?
Odešla jsem v roce 2011, kdy mi tehdejší umělecké vedení neprodloužilo smlouvu. Důvody byly naprosto běžné: rozdílné vnímání jak umělecké tvorby, tak lidských hodnot. Ta doba před výpovědí byla už strašně zakalená, a tak zpětně za tu výpověď děkuju. Zkušenosti, které člověk nasbírá, když se dostane do nečekaných, často nekomfortních zón, jsou k nezaplacení a velmi zdravé a obohacující.

Vracíte se rolí v komedii Yasminy Rezy Bůh masakru. Čím si vás tato hra, potažmo postava získala?
Boha masakru jsem viděla ve filmovém zpracování Romana Polanského, a upřímně - moc mě nechytlo. Na rozdíl od divadelního scénáře. Momentálně jsme ještě v procesu, ale už teď vím, že setkání s Petrem Hruškou bude v mém životě patřit k nezapomenutelným a tuze důležitým. A pokud jde o postavu Veronique - je úžasná, je pestrá! Má v paletě životních barev i tóny, které mít nechce, a jak už to tak bývá, ty barvičky jsou velmi syté. Baví mě a obrovsky se těším nejen na každou zkoušku, ale i na kolegy, kterými jsou Jana Zenáhlíková, Jirka Š. Hájek a Zbigniew Kalina.

Vstupovala jste už někdy v životě podruhé do téže řeky?
Ne, nevstoupila. Myslím, že to prostě není možné. Ani ve vztahu, ani v divadle a ani v té řece. Vždycky je za člověkem tolik nových poznání, životních momentů, událostí a zkušeností, že by byla až škoda vnímat je jako „stejné vody“.

Jaké role vás výhledově čekají?
Další role v kladenském divadle, o které vím, je Dolly v Anně Karenině. V současnosti ale ještě zkouším ve Werichovi, což je inscenace připravovaná do prostor Sovových mlýnů, kde se už uváděla Meda - a velmi povedeně. Stejný tvůrčí tým teď dělá právě Wericha a já mám možnost u toho být. Zahraju si asi osm rolí, jednou z nich je Švorcová. Na tu se těším velice. Je to pro mě úplně jiný druh divadla, hodně pohybový, který mi zaměstnává mozek jinak než u klasické činohry.

i-divadlo.cz
foto: MDK