V únoru pokřtilo Městské divadlo Kladno (MDK) nové CD k muzikálu Na skle malované, který vidělo takřka 3000 diváků. Kmotrem CD se stal náš vzácný host Josef Pepi Lustig, syn spisovatele Arnošta Lustiga. O milované inscenaci se rozpovídala dramaturgyně Adéla Vondráková….

Kdo s nápadem inscenovat v Kladně Na skle malované vlastně přišel?
Obvykle je úkolem dramaturgie přinést tituly na nadcházející sezonu uměleckému šéfovi, který si z nich následně vybere. V tomhle případě to bylo trochu naopak, protože Na skle malované bylo vysněným titulem uměleckého šéfa a režiséra inscenace Jaroslava Slánského. Už dlouho si na ně myslel a jen čekal, až bude ta správná chvíle. A já jsem rozhodně neodporovala, protože hudba i libreto jsou prostě krásné.

Co to vlastně znamená „ta správná chvíle?”
Asi že do sebe najednou všechno zapadne. A to se, myslím, stalo. Ta inscenace měla obrovské štěstí na lidi - a tím myslím úplně celý tým inscenace, nejen herce. Začalo to už režisérem Jardou Slánským, který když se do nějakého titulu zamiluje, tak není těžké ho v tom následovat. Roman Říčař, který hraje hlavního hrdinu, se Jardovou energií nechal okamžitě strhnout a připravil aranžmá a novou orchestraci, která má šmrnc. Výtvarník inscenace Jozef Hugo Čačko pochází ze Slovenska a svůj vřelý vztah k tomuhle muzikálu v průběhu příprav muzikálu už jen posiloval. Já se zas zamilovala do fenomenálního překladu Jana Šotkovského, který dokonale vychytal jazyk a vtip Ernesta Brylla kombinující křehkou poetičnost s lidovou jadrností.

A jak to bylo s obsazením inscenace?
Naše divadlo má pro tenhle text dokonale padnoucí soubor, naši herci jsou výborně pěvecky vybavení a zároveň jsou dobrý tým. Umí hrát skutečně společně, souborově. Nikdo se nesnaží soukromničit, nebo třeba zazářit na úkor některého z kolegů. V téhle hře jde kromě samotného příběhu i o tu radost z vyprávění. Roli vypravěče si mezi sebou postavy různě předávají, různě se doplňují a společně tvoří mozaiku, která dává dohromady obraz mýtického hrdiny. V centru dění jsou ale možná víc než Jánošík samotní vypravěči, kteří mají jeho osud skutečně v rukou.

Není to pro divadlo trochu problém? Přeci jen divadlo je založené na postavách, dramatických situacích…
Mohl by být, pokud by se to stalo omylem a nepracovalo se s tím. Ale v tomhle případě to tak není, protože to je vědomé. Je to způsob, jak vyprávět příběh. Pro představu: v inscenaci máme jednu scénu, kterou Jarda Slánský narežíroval jako takové „sezení u táboráku.” Mám ji moc ráda, protože ona celá ta hra je podobná tomu, když se sejdete s partou starých přátel a vyprávíte si oblíbené historky ze společného mládí. Každý má rád jinou část, různě se doplňujete, opravujete, kus předvedete, možná si někteří pamatujete něco jinak a všichni se těšíte na zábavnou pointu. Už nejde o to, jak to skončí, ale o ten společný prožitek a život v něm. Zároveň se s opakováním ta historka proměňuje, vytříbí a zkoušku času přežijí jen ty nejlepší, nejoblíbenější. A to je přesně to, co se stalo s legendou o Jánošíkovi, a zároveň je to to, co nejvíce zajímá Ernesta Brylla. A my jsme si díky tomu mohli na jevišti hrát úplně jinak, než je obvyklé. Mohli jsme si dovolit určitou nadsázku, mohli jsme naplno zapojit fantazii a nesvazovat se nějakým vysloveně realistickým rámcem na téma - jak by to asi tak na tom přelomu 17. a 18. století správně bylo. Ano, to je vidět i na výpravě inscenace. Ta rozhodně není nijak historizující. A Jánošík nám v jednu chvíli dokonce hraje na elektrickou kytaru! My se vysloveně chtěli vyhnout jakékoliv kašírce, nápodobě, pseudo-historičnosti. A to na všech úrovních. Nechtěli jsme mít na jevišti třeba falešnou kupku sena nebo chaloupky s doškovými střechami. Měli jsme pocit, že to na pravdivosti hře spíše ubere. Scénograf Jozef Hugo Čačko pak přišel s návrhem na minimalistickou zrcadlovou scénu, která jednak odkazuje k samotnému názvu a jednak symbolizuje vodu: očistnou, životodárnou. Navíc díky minimalistické zrcadlové scéně nádherně vyniknou krojové kostýmy, které Hugo pečlivě nastudoval a sestavil ze součástí autentických a na Slovensku ušitých krojů.

Jak se bude vyvíjet život téhle inscenace dál?
Doufám, že dobře. V únoru MDK dokonce vydalo CD s písněmi z muzikálu, které nazpívali naši herci. Ta inscenace má všechny předpoklady pro dlouhý život. Je jiná, svěží, chytrá. Prostě dobrá. Navíc, kdo by neviděl uhrančivého Romana Říčaře jako Jánošíka, Lenku Zbrankovou v roli Anděla, Lukáše Pečenku jako Čerta a Janu Zenáhlíkovou jakožto Smrt, tak ten by vysloveně prohloupil… Ale je pravda, že já už dávno nejsem úplně objektivní. Pro mě je totiž Malované také velká srdcovka. A aby toho nebylo málo, Městské divadlo Kladno vyhlásilo soutěž o CD Na skle malované. Odpověď na soutěžní otázku najdete na sociálních sítích divadla.

 Text a foto: MDK

Soutěžní otázka: Kolik židlí visí ze stropu v iscenaci Na skle malované? Správný počet zašlete jako odpověď na e-mail Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.. MDK vybere 3 nejrychlejší z vás, kterým rozjasní den nádhernou hudbou a písněmi z téhle srdcovky. Odpovědi naleznete na sociálních sítích divadla - www.divadlokladno.cz.