Jestli mám některý z „benefitů“, které má práce přináší opravdu ráda, tak je to možnost „chodit do divadla“. Mám tím na mysli představení jiných divadel a souborů, ale také inscenace, které vznikají v divadle domovském bez mého přičinění. 

Tedy inscenace, na nichž se jako dramaturg přímo nepodílím, mám od nich určitý odstup a dokážu se na ně podívat jako pouhý divák. Sice se nikdy docela nezbavím profesního hlediska, přesto jsem schopnost dívat se, prožívat a žasnout. Mým posledním velkým diváckým zážitkem je Žena v černém, která se hraje v malém sále kladenského divadla.

Podtitul divadelní horor, jak zní žánrové zařazení této inscenace režiséra Adama Doležala, se ukázal být velmi trefným. Horor je na jevišti žánrem mnohem méně obvyklým než na stránkách knih či filmovém plátně. Je tomu tak z několika důvodů, z nichž hlavním je samotná okolnost, že se jedná o divadlo, tedy věc hranou tady a teď, většinou předem domluvenou a do jisté míry samu o sobě antiiluzivní. Této vlastnosti však dokázal autor dramatizace románové předlohy Stephen Mallatratt využít ku prospěchu věci. Hra Žena v černém je totiž kromě hororového příběhu „divadlem na divadle“. Tím se také liší od literární předlohy autorky Susan Hillové i od jejích filmových adaptací.

Hlavní hrdina Arthur Kipps prožil osobní peklo, když v minulosti nevědomky zasáhl do „příběhu strachu a zmatku“, jehož ústřední aktérkou byla mladá a nešťastná žena. Aby se s bolestnou a děsivou minulostí dokázal vypořádat, uchyluje se k vymítání prostřednictvím divadla, tedy jakési obdobě dnešní dramaterapie. Rozhodne se převyprávět a znovu prožít svůj příběh na jevišti nejmenovaného divadla a za tím účelem si najme bezejmenného profesionálního herce a režiséra v jedné osobě. Sám se stane autorem textu a v neposlední řadě také hercem. Oba vykročí tváří v tvář tajemné historce, která má mnohem hlubší poselství, než by divák u tohoto žánru čekal. 

Kromě precizně a důmyslně vystavěné atmosféry hodné starého dobrého hororu z anglických blat, která je zásluhou jak režiséra, tak výtvarnice Agnieszky Páté Oldak a skladatele Petra Zemana, jsou tu především dva herci v několika rozličných rolích. Jiří Š. Hájek a Tomáš V. Hron svými sehranými a přesnými výkony, osobním kouzlem i vloženou energií opanují celý prostor zkušebny a získají si pozornost publika od samého začátku. Kromě několika vskutku hororových scén si diváci mohou užívat napětí a strach, který však není laciným „prostředkem zábavy“, ale velmi sugestivním zážitkem. „Duchařský“ příběh zde totiž zdaleka není jen vnějškovou podívanou, strach je pečlivě budován a prožíván zevnitř a nasazení obou pánů je doslova strhující. Vnímavější divák, který se na oba herce postupně napojí, má šanci pocítit každou jejich emoci doslova na vlastní kůži. Není běžné, aby se v případě tzv. žánrové inscenace kromě žádoucího napětí, tísně a pár úleků dostavilo také dojetí. Dojetí nad smutným příběhem, na jehož počátku přes veškeré nadpřirozeno a paranormální jevy stojí člověk. Mladá žena s pohnutým osudem a obyčejná, leč krutá rodinná tragédie. Tak jako postupně nacházíte pochopení pro oba divadelníky, kteří v průběhu reálného představení nazkouší a uvedou svou divadelní inscenaci, tak ho svým způsobem máte šanci nalézt i pro další postavy, jimiž se příběh jen hemží a které díky hereckému umění ožívají přímo před vašima očima. Arthur Kipps okusí kouzlo divadla, kterému možná přijde i na chuť, ambiciózní herec se možná naučí pokoře a empatii. Splní jejich dílo svůj hlavní účel? A co na to jejich publikum?

Právě aspekt divadelnosti na druhou je pro běžného diváka, ale i zkušeného divadelníka přidanou hodnotou. Ten první se dozví zase o něco více z divadelního zákulisí a procesu vzniku inscenace, ten druhý se pobaví dobře známými situacemi z provozu divadla a především etudami na téma „režisér a herec“, případně „autor a režisér“. Musím se přiznat, že tento rámec příběhu na mě osobně zapůsobil nejsilněji. Autor adaptace ji skvěle vymyslel a Adam Doležal s kolegyní dramaturgyní Annou Smrčkovou brilantně převedli na komorní jeviště. Myslím, že by mnozí neřekli, jak jednoduchými prostředky lze docílit takového efektu, kouzel a především obsahu, který na diváky útočí ze všech stran (hraje se prakticky v celém prostoru malého sálu, což činí inscenaci exkluzivní i z hlediska kapacity hlediště). Nebudu prozrazovat, co všechno s sebou nese zjevení ženy v černém, ostatně, přijďte si sami vyzkoušet, zda ji vůbec uvidíte, nebo ne. Přece jen, jsme v divadle, které stojí na místě bývalého hřbitova...

Ač nejsem zrovna fanouškem tohoto žánru (prostě se u těch filmů bojím tak, že se na ně raději nedívám), Ženu v černém jsem si užila až do dna. Za největší devízu považuji fakt, že jsem několikrát během devadesátiminutového představení zapomněla, že tuhle parádní inscenaci mají na svědomí moji kolegové a kolegyně a že přede mnou na jevišti stojí známé tváře, které potkávám denně v práci. 

Zkrátka a dobře: Bravo! a vás, milí čtenáři, do kladenské činohry opět srdečně zve

Kristýna Čepková, dramaturgyně

Stephen Mallatratt, Susan Hill: ŽENA V ČERNÉM

Překlad: Ivo T. Havlů

Režie: Adam Doležal, dramaturgie: Anna Smrčková, scéna a kostýmy: Agnieszka Pátá Oldak, hudba: Petr Zeman, zvláštní efekty: Jan Kubín

Hrají: Jiří Š. Hájek a Tomáš V. Hron