Dramaturgyně Městského divadla Kladno, které nikdo neřekne jinak než Anička, sem nastoupila na podzim před dvěma lety, ještě jako studentka teorie a kritiky na DAMU. Prostředí zdejšího divadla jí ale bylo důvěrně známé mnohem dříve. Do Kladna jezdila za diváckými zážitky už jako studentka střední školy. Je z jednovaječných dvojčat, její sestra Lenka je rovněž dramaturgyně - působí v Městském divadle Mladá Boleslav, které kdysi patřilo k tomu kladenskému. Náhoda nebo osud? Kdo ví… 

Jsme kolegyně, budeme si tedy v rozhovoru tykat. Vzpomeneš si, kdy nebo jak tě poprvé napadlo věnovat se divadlu? 
Do divadel jsem pravidelně chodila od dětství. Bylo to pro mě naprosto přirozené a na každou návštěvu jsem se vždy těšila. Rozhodnutí, že se zkusím přihlásit na DAMU, přišlo během studia na gymnáziu. Důležitou roli v tom sehrálo také kladenské divadlo. Pamatuji si to jako dnes, když jsem sem v roce 2009 přijela poprvé. Výjimečné inscenace Don Juan v režii Pavla Kheka a Zabiják Joe v režii Štěpána Pácla pro mě byly klíčovými zážitky, a také prvním krokem k rozhodnutí, abych začala divadlo studovat. Za to, že jsem ve svém prvním angažmá právě na Kladně, může několik šťastných setkání, za které nepřestanu být dostatečně vděčná. 

Obligátní otázka: Proč zrovna dramaturgie - proč ne režie, herectví...?
Protože jsem introvert! (úsměv). Dramaturgie pro mě tím správným způsobem kombinuje a vyvažuje tvůrčí kreativitu, komunikaci a práci se slovem, textem i literaturou. 

Co máš na této práci nejraději a co naopak „moc nemusíš“? 
Je skvělé, jak je tato profese rozmanitá a jak jsou rozmanití lidé, které každý den potkávám. Ráda poznávám nové režiséry, scénografy, výtvarníky, hudebníky, choreografy, překladatele a ráda potkávám ty stálé. Baví mě debaty s tvůrčími týmy, jejich následné naplnění, a i když to zní jako klišé, je fascinující pozorovat vzájemné posouvání hranic. Miluji specifickou energii, která při jednotlivých zkoušení vzniká. Každá fáze zkoušení má svoje osobité kouzlo, svůj rytmus. A bez čeho bych se obešla? Bez všech administrativních záležitostí, které jsou leckdy velice zdlouhavé, ale vím, že bez nich to zkrátka nejde.  

Je podle tebe náhoda, že jste s tvým dvojčetem Lenkou obě dramaturgyně? Může to být dáno „geneticky“?
Těžko říct, každopádně v rodině se divadlu nikdo nikdy profesně nevěnoval. A i když se to možná na první pohled nezdá, jsme dost odlišné. Lidé si občas myslí, že si z nich děláme legraci, když jim vteřinu po sobě prozradíme svou profesi. A také pravidelně dochází k různým nedorozuměním a trapasům, ale už jsme si za ty roky zvykly. 

Umíš si představit sama sebe jako divadelní kritičku?
Kritika je podle mě jeden z nejtěžších a nejsložitějších divadelních oborů. Vážím si všech, kteří tuto náročnou profesi dělají dobře a hlavně s láskou k divadlu. Bohužel jich je stále méně. Přesto věřím, že roste nová generace, která existenci kritiky (nejen mezi divadelníky) obhájí a dodá jí potřebný respekt. 

Máš nějakou svou „Top 10“ divadelních her?
Mám, ale nerada je prozrazuji. Doufám, že některé z nich brzy uvidíte na prknech MDK. 

Co ty a nějaký ten dosud nesplněný dramaturgický či jiný divadelní sen?
Viz předchozí odpověď!  

Co bys vzkázala nebo popřála kladenským divákům do nové sezony?
Aby se k nám stále a rádi vraceli a aby se jim líbili připravované tituly „legendární“ sezony. 

Kristýna Čepková

Foto: Tomáš Glasberger