Jednu ze dvou hlavních rolí v Přeletu nad kukaččím hnízdem, což je nejnovější inscenace Městského divadla Kladno, hraje Michael Vykus. Po Maxmiliánovi ze SEXMISE či Richardovi v 39 stupních tentokrát hraje charismatického, ale také dost divokého Randla Patricka McMurphyho, jehož protipólem je vrchní sestra Ratchedová v podání Jany Zenáhlíkové.

McMurphy je jedna ze tří největších rolí, které v MDK hraješ. Jak náročná je práce na téhle roli a v čem se od ostatních liší?
Je to úplně jiný žánr. Některé postavy, které ztvárňuji v komediích, není třeba kvůli odlehčení a nadhledu tolik psychologizovat. Co je většinou spojuje, je množství textu, které - musím přiznat - už mi „neleze“ do hlavy tak jako dřív.

Přelet nad kukaččím hnízdem je notoricky známý příběh - pro nás zejména díky filmu Miloše Formana. Kdys naposledy ten film viděl?
Viděl jsem ho, když jsem byl na konzervatoři. Tuším, že v prváku. Tedy asi před 15 lety. Proboha… to je hodně dávno.

Vzal sis z něj něco pro sebe?
Pamatuji si, že mě bavila nejistota, jestli je McMurphy záporák, nebo hrdina. A po letech jsem došel k uvědomění, že svět není černobílý. Není dobro nebo zlo. Jsou lidé, kteří mají jinou výchovu, jiné zájmy a jiný pohled na svět.

V čem je divadelní adaptace jiná?
Na divadle je možné použít jiných prostředků než ve filmu. Ať už přes vizuální stránku nebo textovou, kdy je v inscenaci možné nahlédnout do Náčelníkova nitra skrze jeho monology, které vycházejí z původní Keseyho knížky Vyhoďme ho z kola ven.

Příběh Přeletu byl mnohokrát interpretován a „přeložen” pro nejrůznější publika. O čem to celé je pro tebe?
Baví mě to hledání sebe. Sebelásky, sebeuvědomění, sebevědomí. Každý člověk má jinou cestu, každý si na to musí přijít sám. Každému jsou rozdány jiné karty a každý může dostat „pošťouchnutí.“ Bohužel však to pošťouchnutí může jít jedním, i druhým směrem.

Zdroj a foto: MDK