Pochází z Bratislavy, ale Kladno jí přirostlo k srdci. Řeč je o Veronice Šramaté, už teď úspěšné tanečnici disciplíny zvané dancehall. S tanečním stylem, který patří do jamajské kultury, proráží postupně se svou crew Českem, Slovenskem i dalšími evropskými zeměmi. Jednou o ní možná hodně uslyšíme.

Můžete se představit?
Narodila jsem se v Bratislavě. Když jsem byla mladší, věnovala jsem se baletu, ale kvůli zranění jsem přestala. Po úspěšném složení maturity na kladenském sportovním gymnáziu jsem šla pracovat na letiště, kde jsem byla tři a půl roku. Přitom jsem studovala vysokou školu a dělala i tanec. V Kladně žiji už pět let a přestěhovali jsme se sem z pracovních důvodů mé mamky. Mám to tady ráda i lidi, kteří tu žijí, na Slovensko bych se už asi nevrátila. Jednou bych chtěla žít na Jamajce.

Řekněme si na úvod, co je vlastně dancehall?
Není to jen tanec, ale i národní kultura na Jamajce, odkud dancehall pochází. Patří do toho životní styl, jídlo, tzv. patva, což je jamajská angličtina, ale i móda a tak dále. Vzniklo to tak, že lidé tancovali ve velkých halách, kde byl DJ, podle něhož se lidé řídili a tedy podle něj i tancovali. Nejvíce se to asi podobá hip hopu. Podstata dancehall je však taková, aby ho mohli dělat všichni, a to od babiček až po malé děti. 

Existují nějaké soutěže či mistrovství v dancehall?
Čistě dancehallové soutěže nejsou. Ono by to ani nešlo, protože všechna dancehallová vystoupení mají vznikat z nějakého životního příběhu. Něco, co se podobá soutěžím však existuje. Je tam porota a je to především pro mladé lidi na Jamajce. Jde o to, aby se jim dostalo nějaké zadostiučinění. Nemůžete tak být mistr světa nebo olympijský vítěz, ale můžete mít uznání. Člověk musí navštívit Jamajku, aby to správně pochopil.

Jak je tento tanec rozvinutý po světě?
Nejsilnější je tento sport pochopitelně na Jamajce, ale myslím, že už v každé zemi existuje někdo, kdo dancehall provozuje. V Evropě je na tom nejlépe Švédsko a začíná být i Francie. Ani Česko, Slovensko či Polsko nezůstávají pozadu a zvou si mezi sebe Jamajčany, kteří dělají různě po světě workshopy.

Můžete říct něco o vaší taneční skupině, respektive crew?
Základna skupiny je na Slovensku, takže komunikace probíhá především po skypu a trénujeme jak se jen dá. Každý víkend máme vystoupení nebo workshop. Řekla bych, že takových padesát vystoupení ročně určitě máme. Vystupujeme hlavně na soukromých firemních večírcích, hudebních festivalech a občas na tanečních akcích. Na počátku skupinu zakládala tři děvčata ze Slovenska a teď se k nám přidaly dvě holky z Kladna a další Slovenka. 

Jak jste se k dancehall dostala?
Dostala jsem se k němu asi před jedenácti lety, ale spíše k jeho hudbě. Podrobné informace jsem o něm nevěděla. S kamarádkou Michelle jsme začaly trénovat a vydaly se na jich Francie na historicky první čistě dancehallový kemp. Tam jsme potkaly úplnou náhodou tu třetí kamarádku a pomalu to všechno začalo. 

Od kdy tedy oficiálně fungujete?
Oficiálně jako crew fungujeme od srpna 2013. Tehdy jsme si vymyslely název a všechno. Jmenujeme se Badd Fyah a má to znamenat "Zlý oheň", ale v dobrém slova smyslu. Vychází to z jamajského jazyka. 

Kdyby chtěl někdo začít s dancehall, co má udělat?
Stačí jen chtít. Většinou učím holky, které už dříve tancovaly něco jiného a jen chtějí změnit taneční styl. Je však spousta těch, kteří rovnou začínají s dancehall. Učím v Praze a v Kladně, tady totiž žádní učitelé nejsou, pouze sem občas dojíždějí právě z Prahy. V podstatě stačí jen zadat do vyhledávače dancehall a město, ve kterém zájemce bydlí. Nejlepší je napsat do vyhledávače dancehall Badd Fyah (směje se).

Je možné se dancehallem živit?
Riskla jsem to, že opustím práci, abych se tanci mohla věnovat naplno. Někdy je práce více, někdy méně, ale už se tím normálně živím. Když už vím teď, že do dubna 2017 máme úplně vyplněný program, dokážeme si spočítat, jaké budeme mít finance. Máme tedy příjmy z našich vystoupení, od některých sponzorů dostáváme oblečení a tak podobně. Zatím jsem se s děvčaty nedostala do bodu, kdybychom si musely o práci říkat, zájemci se ozývají sami.

Lukáš Jůdl