Jako číšník obsluhoval hosty zvučných jmen. Ovšem Petr Jůdl ve své pokoře je vždy nechal v klidu posedět a respektoval jejich soukromí. Inu stará dobrá škola elegance a noblesy.

Jsou hosté svým způsobem stále stejní?
Podle mého názoru jsou stále stejní. Restaurací přibylo, ceny se zvedly, hosté se nezměnili. Jejich chutě a požadavky jsou v základě stejné.

Když jste obsluhoval na Vikárce, pohyboval jste se, mimo jiných, v blízkosti slavné skupiny Spice Girls, vyřizovali jste objednávku samotného papeže, kardinála Vlka, poseděla u vás Hillary Clintonová. Byl kolem nich pořádný šrumec? 
Všichni se chovali tiše a spořádaně (směje se). Já tenkrát třeba ani nevěděl, že to jsou Spice Girls. O tenhle hudební žánr jsem se nezajímal ani nezajímám, takže kdyby kolem mne prošly na ulici, nepoznám je. Přišly s početným doprovodem, chovaly se normálně, ničím z té skupiny nevybočovaly. Jídlo měly na mísách v uzavřeném prostředí. Nic speciálního si neporučily, ani s nimi nebyl osobní ochutnávač. Pro papeže jsme jen chystali jídlo a Hillary si dala jen kávu a malé pohoštění. Vikárka byla kvůli ní zavřená. V současné době pracuji v židovské restauraci a tam kromě velvyslance známé osobnosti z kultury nepotkáte.

Měli jste na Vikárce zajímavé štamgasty?
Ti prý chodili za staré Vikárky, po revoluci se z ní stala takzvaně lepší restaurace.

Nyní jste bez pracovního vytížení. Jak dlouho byste bez své profese vydržel?
Klidně do konce života (usmívá se). Klidně bych šel dělat jinou práci. Dělat rukama umím a nebojím se toho. Stejně asi po uvolnění omezení v tomto oboru ubude pracovních míst. Jsem na to připravený.

Ale tím by se mohla zvednout kvalita služeb v pohostinství…
Snad. Mladá generace nemá ty školy, co jsme zažili my. Všímám si, že je mezi nimi málo pokory i skromnosti. Pokory naučit se tuhle profesi pořádně a s úctou k zákazníkovi.

Jan Murárik