Téměř třicet roků trávila jako stevardka ve vzduchu a posledních tři roky na letišti v Ruzyni ve službách pro cestující. Přidala by další roky, kdyby také do jejího života nezasáhl covid-19. Na letišti kvůli pandemii už není pro většinu služeb místo. Romana Jůdlová (56) ovšem dlouho bez pracovního vytížení nezůstala. Dokud česká vláda nenařídila v druhé vlně další striktní opatření, pomáhala učit malé děti plavat, učila angličtinu,  studentky připravovala na dráhu stevardky. Ale hlavně se věnuje rodině a naplno si užívá nuceného volna.

Na pozici letušky, respektive stevardky, jste musela skončit?
Nemusela, ale chtěla. Raději jsem stále více času raději trávila se svojí rodinou než v pětihvězdičkovém hotelu někde na druhém konci světa. Z oblaků jsem proto sestoupila na zem a do letošního jara jsem pracovala v salónku na letišti. Covid mi tuhle práci vzal.

Co vás přivedlo k práci ve vzduchu?
To bylo odmalička moje přání. Ve čtyřiadvaceti jsem udělala konkurz na letušku a od té doby jsem takřka třicet let žila svůj sen.

Jak těžký byl konkurz?
Budoucí letušky musely být samozřejmě bez zdravotních problémů, perfektně zvládnout testy z angličtiny a ruštiny, uplavat sto metrů pod dvě minuty, absolvovat těžký psychologický test. A také mít přiměřenou váhu ke své výšce. Ta byla předepsaná. Například při mých sto šedesáti centimetrech jsem musela mít váhu pod padesát kilogramů. Když jsme konkurz zvládly, vydělávaly jsme slušné peníze. V současné době takové podmínky jako jsme měly my, holky nemají. Daleko víc jsme odpočívaly, více času jsme věnovaly cestujícím. Společnosti často chtějí po stevardkách výkon a ne kvalitu. Také v jazykových znalostech nároky dost polevily.

Tohle čeká i dnešní adeptky na práci stevardky?
Nečeká je skoro nic z toho. Mají to jednodušší. Ale teď práce není, takže musejí počkat, až se situace vrátí alespoň trochu do normálu. Holky si práci najdou, spíše líto je mi pilotů. Zaplatili si dva miliony korun za výcvik, živí rodiny, splácejí hypotéky.

Stýská se vám po létání?
Po práci letušky ne. Po nočních letech nad oceánem už vůbec ne. Po cestování jako takovém ano.  

Jaký je váš názor na blízkou budoucnost letecké civilní dopravy?
Tohle odvětví čeká velká krize. Do dvou let se letectví podle mne nezvedne. V současné době není na letištích co dělat…    

Přešla jste do jiného oboru nebo jste doma a pobíráte výslužné?
Výsluha se mě netýkala. Mluvím v minulém čase, protože nám ji Václav Klaus v roce 1992 zrušil. V té době jsem neměla nalétané roky. Před vyhlášením nových vládních opatření jsem učila na střední hotelové škole studentky v oboru stevard – stevardka. K tomu jsem pomáhala učit děti plavat, pomáhala jsem kamarádovi na baru a dávala jsem soukromé hodiny angličtiny. Zatím nic na plný úvazek nehledám. Chci si užít volných dní, rodinu, vnouče i nového pejska. A mám další nesplněný sen. Chci psát knihy (usmívá se).

Jan Murárik

Ve třídě se svými studentkami

Ve volném čase pomáhala učit plavat malé děti