Divadelní režisérka Věra Herajtová: Piaf je geniální

První premiérou Městského divadla Kladno letošního roku bude komorní hra Ľubomíra Feldeka Smrt v růžovém. V hlavní roli nejslavnější francouzské šansoniérky Édith Piaf se představí členka souboru Jana Zenáhlíková. Obsazení doplňují hostující Veronika Svojtková a Tomáš Alferi. Ten zároveň vytvořil k inscenaci hudební nastudování. Autorem scény a kostýmů je výtvarník Jozef Hugo Čačko. Na připravovanou novinku jsme se ptali režisérky Věry Herajtové.

S kladenským divadlem nespolupracujete poprvé. Co se vám vybaví jako první, když se řekne Městské divadlo Kladno?
Příjemná tvůrčí práce. Divadlo. Miluju profesionalitu a tady se o ni snaží ve všech oborech. Na této inscenaci spolupracuju s výtvarníkem a šéfem výpravy Městského divadla Kladno Hugem Čačkem. To je neskutečná radost. Hugo je ryzí divadelník, tvůrčí člověk a skvělý výtvarník, a nejen to. On je snad všech skvělých výtvarníků futrál. Jako by všechny obejmul a hýčkal je v sobě. Moc mě baví jeho rychlost myšlení a proudící fantazie. Stačí ťuknout a víme o sobě. Je to vkusné a pěkně zaostřené, žádná hustá mlha, ale průzračný sluneční jas a zdravě bušící srdce. Hugo, promiň mi to vyznání, víš, že stejně jako ty, nemám ráda velkohubá slova, a ráda se směju, ale tohle myslím vážně. Těším se ze smysluplné spolupráce. Tak to je pro mě teď zrovna Městské divadlo Kladno. Nové pocovidové inscenace jsem zatím neviděla, ale to všechno doženu během zkoušení naší hry o Édith Piaf. A dál? Režíruju v Kladně pošesté, pokaždé je to nové a objevné. Jsem u divadla zhruba tak sto let, a ještě jsem se nenaučila žít z podstaty. Nedokážu stát na místě a pronášet se svými zkušenostmi. Pořád mám chuť objevovat. Jak se kladenští srovnají se mnou a mojí novou prací, se teprve uvidí...

Édith Piaf prožila bez nadsázky neobyčejný život. Čím je vás?
Piaf je geniální. Upřímně, příběhy slavných mě moc neberou. Zvlášť dneska ty soudobé drby o komkoliv. K čemu to je? Umělec má prodávat své umění, ne svoje skandály nebo cizí silikonové kozy. Příběhy v divadelních hrách mám naopak moc ráda, a když se potkám s textem, kde příběh chybí, snažím se ho tam při jeho úpravě „lehce přidat“. Divadlo bez příběhu je marnost. Mám ráda obrazivost sdělenou hlavně zevnitř. Krása a estetika je radost, ale měla by duši hřát, ne chladit. I ta nejvymakanější forma podle mě nikdy nesmí překrýt obsah. Zkrátka, mám raději slunce než zářivku. O Édith toho bylo napsáno tolik... Tolik protichůdných vět, obdivných i závistivých. Tolik lidí se na jejím nadání a úspěších nakrmilo a naopak bylo i hodně těch, co ji mělo rádo a pomáhalo jí po celou dobu její kariéry. Édith měla neskutečné osobní kouzlo. Kdo o ní kdy řekl, že nebyla krásná, je duševní slepec. Édith je ztělesněné umění a umění je přece krása sama. Milovala život a šanson a lidi se vším všudy. Stála na pódiu nasvícená bílým boďákem, v černých šatech bez efektu a zpívala příběhy prostých lidí bez afektu. Přitom předávala lidem ohromné balíky, dary plné emocí a lásky. Žila přítomností naplno, nebo spíš nadoraz. Každý den tady a teď... Dnes až do bezvědomí. A zítra? Co bude až zítra, se uvidí, ale určitě to bude láska, šanson a přátelé... Zplna až do bezvědomí. Tak i pracovala. Do bezvědomí. Nejen na koncertech zpívala naplno, stejně pracovala na jejich přípravě, ve společných tvůrčích dílnách s kumštýři, kteří ji obklopovali, hudebními skladateli, básníky, malíři. Profesionálně žila zkrátka taky nadoraz. Do úplného konce, kdy byla těžce nemocná, zpívala božsky! Přijímala s pokorou všechny tragédie, které ji potkaly. Padala na dno a znovu se zvedala jako Fénix z popela. To mě na ní fascinuje, tohle nejvíc obdivuju, tenhle dar znovuzrození. Těch havárií a nemocí a bolestí a osobních životních proher bylo strašně moc a pokaždé se vrátila zpět a zase žila naplno. Přitom neztratila svůj báječný smysl pro humor, nikdy nezatrpkla. Milovala život nadoraz. Nikdy nechtěla opustit svůj milovaný svět. Do jednoho citátu napsala: „Jsem odhodlána vrátit se po smrti na zem.“ Podařilo se jí to. A co víc, v povědomí všech žije Édith stále, a kdo se potká s jejími šansony, s tím, jak je zpívá, toho zasáhne naplno a zůstane mu někde v duši zakódovaná napořád.

Kterou Édithinu píseň máte nejraději a proč?
Přebásnila jsem jich do češtiny deset a miluju je všechny, i ty, co se do naší hry nevešly. Každý její šanson ukrývá příběh, a ke každému příběhu v písni mám nějaký vztah. Některé jsou velmi osobní. Jsou o láskách, jsou ze života a mám je ráda všechny. Pochopitelně, nevybírala jsem z originálních šansonů k přebásnění ty, které se mně nejvíc líbí, ani jsem to tak nehodnotila. Vybrala jsem skladby, které do textu zapadají, přirozeně se prolínají a souvisejí s našim příběhem.

Feldekův text stojí na pomezí žánrů. Jak byste jej charakterizovala?
Vážím si pana Feldeka a moc děkuju za jeho text i za to, že svolil, abych jeho hru upravila a přepsala. Ľubomír Feldek napsal – cituji: „Hra sa začína vo chvíli, keď umierajúca Edith zisťuje, že stráca zrak. Celý dej sa teda odohráva pred jej vnútorným zrakom, v ríši jej halucinácií a fantázie. Nespraví teda chybu ten, kto aj túto moju hru nazve rozprávkovou.“ Já se ve své úpravě zaměřila právě na to, na ten intimní čas před jejím odchodem z tohoto světa, na jaterní kóma. Něco jsem si o tom, jaké fantazijní smršti se v kómatu odehrávají, nastudovala. V naší hře nejde o realitu, jsme uvnitř vizí, které se odehrávají v její mysli. Abychom spolu s Édith mohli prožívat bouřlivé sny propletené se skutečností, její lásky, její šansony i smíření, musíme k ní být co nejblíž. Doslova uvnitř Édith Piaf, která střípkovitě odkrývá svůj životní příběh. Je to hra se smrtí, nikoliv bilancování. Nejedná s těmi, kteří ji ošetřují, ve skutečnosti se totiž nemůže hýbat. Umírá. V naší hře ale není bezmocná, jedná v mysli. Tam naplno žije a zpívá. Musíme být uvnitř jí samotné, abychom pochopili fantazijní hru s démony, které si sama vypěstovala. Tím uvnitř jsem text také žánrově ukotvila...

Co je hlavním tématem hry?
Láska přece...

Titul přináší výjimečné herecké příležitosti pro dvě herečky a jednoho herce/hudebníka. Jak se rodilo obsazení Jana Zenáhlíková, Veronika Svojtková a Tomáš Alferi?
Se všemi se znám a každé setkání s nimi je radost a tvůrčí dílna... Už teď mám pocit, že vyklíčil výhonek a je třeba o něj dobře pečovat... Pro mě je při práci v divadle důležitý především herec. Snažím se mu dát co nejvíc podnětů, aby mohl svobodně hrát, aby věděl, proč a co hraje. Svoboda žije v řádu, nikoli v chaosu. Pracuji ráda s herci, kteří o sobě vědí, a přitom jejich já není zbytnělé. Miluju herce, tyhle tři bez debat, a naše společné tvůrčí zkoušení, kdy jsme na sebe všichni napojení a na příjmu, vzájemném i tom z vesmíru. To vzájemné poznávání nového a hravost je osvěžující... Když na zkoušku přijde nepřipravený herec a nezajímá ho práce jako taková, ale jen to, jak v tom bude vypadat on, když má pocit, že už všechno ví a už toho dost nahrál a v parádnějších kusech, to pak na sebe během zkoušení asi moc slyšet nebudeme. Když na mě hledí prázdná pyšná hlavička, co má pevný postoj, a při tom roztěkaná kudrnatá očička, tak to je práce k ničemu, nebaví mě předstírání. Takovéto zkoušení nám teď ale opravdu nehrozí. Jana Zenáhlíková, Verunka Svojtková a Tomáš Alferi jsou úžasní lidé a kumštýři, raduju se z každé chvilky, kterou s nimi mohu strávit. Tohle zkoušení beru jako velkou odměnu. Díky za ni... Věřím, že to bude krásná práce i nadále a doufám, že naši hru diváci přijmou.

Na co se mohou těšit?
Na divadlo.  

-red-
Foto: MDK

kup
Divadlo nabízí zajímavé dárkové kupóny


Počasí Kladno

Předpověď počasí