Divadelní režisér, scenárista, dálkový běžec, učitel a také spisovatel. To všechno je Kladeňák Jiří Homola. 

Co vás vedlo k napsání své knižní prvotiny?
Moje prvotina vznikla už v dobách studií a nikdy nespatřila světlo světa. Vy ale asi myslíte Ovál, tedy první knihu, která vyšla. Vlastně mě k jejímu napsání podnítil běh. Téma mě napadlo při jednom z kladenských závodů se startem i cílem na Sletišti. Když jsem doběhl a snažil se popadnout dech, přišlo mi, že atletický stadion je zajímavé místo pro zločin. Jen tak mi to problesklo hlavou, pak už se na tu myšlenku nabalovaly další nápady. Za rok byla knížka na světě. Ovál je vlastně čtvrtá kniha, kterou jsem napsal. První dvě jsou už opravdu staré záležitosti a zřejmě se k nim nikdy nevrátím. Třetí román už byla detektivka – první případ kapitána Lenze s názvem Maratonská zeď. Nakladatelství se ale zdála příliš dlouhá. Vydat prvotinu neznámého autora je finanční riziko, čím je tlustší, tím by byl případný prodělek větší. Nakonec tedy zůstala v šuplíku. Teď, když byl Ovál dobře přijat čtenáři, jsem text znovu vytáhl a pracuji na jeho úpravách.

Prý vás vydavatelství tlačí k sepsání druhého dílu...
Nepoužil bych termín tlačí, ale zájem tu je. U druhé knihy pochopitelně platí: čím dřív, tím líp. Jenže já se psaním neživím a mám spoustu dalších aktivit, které nemůžu jen tak odsunout na vedlejší kolej. Pracuju pilně, ale nechci, aby se ze mě stal štvanec. Při psaní relaxuju, nenechám se nikam tlačit. To ale vydavatelství nedělá, naopak, mají se mnou trpělivost. Když všechno klapne, časem se objeví další Lenzův případ.

Jak náročné na čas je psaní detektivky z vašeho pohledu?
Jak jsem už zmínil, pokud nejste autor na plný úvazek, je to náročné. Potřebuju nejen chuť a nápad, ale především čas. Nápady se rodí při běhu v lese, ruku v ruce s nimi zpravidla přichází i chuť. S časem je to jiné, ten si člověk musí najít, vyšetřit, občas i ukrást na úkor jiných. Jde o neustálé hledání kompromisů. Zatím to zvládám, řekněme, na horší dvojku.

Profesí jste učitel na základní škole. Čtou žáci kolem vás literaturu ve větší míře?
Tady jsem skeptický. Netvrdím, že děti nečtou, znám dost takových, které si o přestávce vytáhnou knížku a ponoří se do jiného světa. Obecně si ale myslím, že chytré telefony dnes nad četbou vítězí na plné čáře. On ten virtuální svět je pohodlnější, všechno vám hned naservíruje, zatímco při četbě je potřeba se soustředit, zapojit fantazii. Když dnes řeknete dítěti, ať najde nějakou informaci v textu, vzdá to na druhé řádce, protože to už moc dlouho trvá. Na mobilu se ke všemu proklikáš do pár vteřin, tak proč ztrácet čas nějakým čtením?

Ve volném čase se kromě běhání a psaní se věnujete i kladenskému divadlu...
Koho zajímá moje tvorba pro kladenské divadlo, může se těšit na únorovou premiéru Lidických matek v režii Tomáše Hrona (usmívá se).

Jan Murárik