V Plzni se konalo Mistrovství České republiky v běhu na 100 km. Z hodně početného pole, které čítalo kolem 80 startujících, jsme si vybrali dva účastníky z kladenské běžecké suity. Kateřina Kašparová (1986) je dvojnásobnou mistryní ČR z roku 2017 (Ultramaratón a MČR v běhu na 24 hodin), současně držitelkou nejlepšího českého výkonu na 12 hodinovce a českou reprezentantkou v ultrabězích. Vojtěch Šulc (1996) byl v této sféře naprostým nováčkem.

Co si dokážete představit pod pojmem 100 km?
KK: Takový delší maraton, kdy prostě makáš celou dobu.
VŠ: Asi velkou výzvu.

Co vás přivedlo k účasti na tomto běhu?
KK: To, že jsem v Čechách kilčo ještě neběžela a Plzeň jsem běžet chtěla.
VŠ: Tak nějak jsem si to chtěl zkusit. Zajímalo mě, jestli to dokážu. Chtěl jsem se trochu podívat do světa ultra.

Jak jste se na uvedený závod připravovali?
KK: Příprava byla náročná, pět týdnů před startem jsem nebyla schopná běhat, anémie (hodně malinko červených krvinek), byla tak brutální, že jsem byla ráda, že vstanu, dám jídlo a sednu na gauč. Ale já moc chtěla v Plzni běžet a věřila, že to zmáknu. Takže to byla opravdová makačka, ale Pavel Novák (ten nejvíc úžo trenér) dokázal zázraky a připravil mne nejlépe, jak to šlo.
VŠ: Nějak extra ne. Běhal jsem častěji trasy okolo 30 km, ale neměl jsem tolik času kvůli škole a všemu dalšímu.

Měli jste nějakou "černou můru" či předem se obávali nějakých možných nepříjemností?
KK: Ne, žádné chmury, to nesmíš v hlavě vůbec mít. Jinak se ti to na trati připomene.
VŠ: Bál jsem se, že to nějak nezvládnu s jídlem. Vlastně jsem ani nevěděl, co budou dělat nohy v průběhu závodu, protože s něčím takovým nemám absolutně žádné zkušenosti.

A nastala v závodě nějaká "zeď", která by vás najednou přibrzdila nebo dokonce zastavila a vy jste ji překonávali?
KK: Zeď úplně ne, ale neběželo se tak pohodově jako v září v Holandsku. Bolely víc nohy, hlava začala protestovat… Byl to vnitřní boj, který jsem nakonec vyhrála, ale trvalo to padesát kiláčků s různými výkyvy.
VŠ: Asi naštěstí ne. Celé to bylo o hlavě a já si moc přál doběhnout, a tak jsem tedy doběhl.

Jak se člověk cítí ve chvílích, kdy mu to nejde, neběží, nešlape, a přesto nechce závod "zabalit"?
KK: Bojovně (úsměv). Nejde to moc dobře popsat, ale takové ty pocity v tréninku, když jako nemůžeš, nebo kdy cvičíš a říkáš si „ty jo, to nedám“, tak ty jsou asi desetina pocitu, co zažíváš na kilču. Protože tam, i když nemůžeš, makáš. Je to úplně jiný pocit i než na 24 hodinovce. Tady prostě běháš poměrně dost rychle, ale běháš to navíc poměrně dost dlouho.
VŠ: Trochu bezmocně. Stane se, že hlava chce a nohy ne.

Co je na tak dlouhém běhu náročnější – fyzická, nebo duševní stránka?
KK: U stovky je to 70 % pro fyzickou, 26 % duševní a 4 % pro „něco“ ve vzduchu (něco = energie, podmínky…). Musíš od jisté vzdálenosti přemoci tu hlavu, že stále můžeš, že chceš, protože nohy bolí pak asi každého, ale zároveň musíš mít hodně naběháno, a to jak kvantitativně, tak kvalitativně.
VŠ: Asi duševní. Na druhou stranu bez té fyzické to rozhodně nejde.

A na druhou stranu - i když ta otázka je hodně ošidná - když už cítíte, že vás nic nezastaví a doběhnete, dokážete popsat, co se v mysli ultraběžce odehrává?
KK: Já si teda tři kola do konce, to bylo 4,5km, myslela, že to nikdy neskončí, a navíc jsem pořád makala, co to šlo, i když jsem nevěděla, kde je další běžkyně za mnou. Ale na tom nezáleželo, běžela jsem, jak jen to šlo, ale hlavou se mi honilo, ty v.le, ty to dáš, to už dáš. A nejhezčí bylo běžet do posledního kola a říkat si haha, tak tady běžím naposled, jééé a tuhle ceduli taky už neuvidím. To jsem si užívala (úsměv).
VŠ: To, že mě nic nezastaví, jsem si myslel na 80. km, ale posledních asi šest kilometrů už mi přišlo, že snad ani vůbec neběžím (úsměv). Cítil jsem velké odhodlání celý závod dotáhnout do cíle. Nakoplo mě to a najednou jsem měl plno sil.

V cíli měla přednost Katka, 100 km zaběhla za skvělých 8:32:00 a obsadila 3. místo, Vojta dokončil závod za 11:05 hod. Co říkáte na dosažené výkony? Jak by Vojta okomentoval výkon Katky a opačně?
KK: Vojta bojoval do samého konce, vypadal navíc pořád pozitivně a užíval si to. Gratuluji k odhodlání do toho jít a hlavně k dokončení závodu, protože v sobotu bylo hooodně DNF. Vojto, super výkon!
VŠ: Skvělý výkon, Katko. Mockrát gratuluji, jsi opravdu třída. Mám se ještě hodně co učit.

Malá, ale důležitá otázka navíc - v závodě byla úplně nejrychlejší Radka Churaňová, porazila celou českou elitu v silničních ultrabězích. Co vy na to?
KK: Radka běžela v sobotu krásně, zcela zasloužená výhra, za kterou stojí roky běhání. 
VŠ: Je to opravdu senzace. Bylo pro mě nezapomenutelné tenhle souboj sledovat přímo na trati. Radka běžela skvěle. Bylo to neuvěřitelné. Na začátku jsem nevěřil, že vydrží běžet tak rychlým tempem celý závod.

Co vám plzeňská stovka dala, nebo vzala a jaké mohou být vaše další sportovní kroky?
KK: Nevzala mi nic, leda chvíli úsměv na rtech (úsměv). Naopak mi dala ohromnou sílu do dalších závodů, každá zkušenost, kdy to bolí, kdy i dost trpíš a nevzdáš to, tě posune… Vzdát je to nejsnazší, co můžeš udělat, ale nejen v závodě, ale i v životě, prostě občas musíš zatnout zuby a makat. Takže pro mne obrovský přínos v podobě větší vnitřní síly. Ta se bude určitě hodit v září na Spartathlon, mezi tím udělám krok doprava doleva, třeba na ME na 24 hod, nebo ještě nějaké kilčo...
VŠ: Ihned po doběhu jsem říkal, že na ničem delším jak půlmaratón mě nikdo neuvidí. Teď už to nevylučuji. Dělám si tak trochu zálusk na 6 a 12 hodin ve Stromovce. Primárně se ale chci věnovat mé zatím nejoblíbenější vzdálenost, tedy půlmaratonu.

Za rozhovor děkuje a pro „Vaše Kladno“ zachytil Zdeněk Kučera