Lukáš Hajník: Na Spartě jsem se ocitl ve fotbalové pohádce

Když byl fotbalový SK součástí první ligy, patřil ke stabilním hráčům zadních řad kladenské sestavy. Ovšem postup do nejvyšší soutěže před deseti roky Lukáš Hajník (30) prožil jako člen záložního mužstva.

Jak jste tu slavnou událost vnímal?
V té době jsem dělal maturitu a s áčkem jsem jenom trénoval. Pod trenérem Koubkem jste nesměli na tréninku nic zkazit, jinak nás seřval. Jako mladý jsem měl tu čest podávat míče a nosit rozlišováky. Když jsem přišel poprvé do kabiny áčka, tak jsem se klepal strachy, co mě asi čeká (usmívá se). Seděla tam pro mě neuvěřitelná jména. Pro mě byla čest, když mi nabídli tykání. Obrovským vzorem pro nás mladé byl Tomáš Marek.

Proč?
Kladeňák, ohromný dříč, nic nevypustil, co řekl, to platilo. Za ním šli všichni.

Stíhal jste na hřišti zkušené hráče?
Snažil jsem se jim vyrovnat. Rozdíl tam samozřejmě byl zřetelný. Na mém postu hrál Drozd z ostravského Baníku a přes něj jsem neměl šanci dostat se do sestavy. To byl zkušený matador.

Co jste se od takových fotbalistů přiučil?
Fotbalovou vyčůranost (směje se), herní poctivost. Ale třeba taky, jaké kolíky si vzít na různé terény. To jsem pochytil od Honzy Suchopárka, který nosil takový montážní kufřík a v něm měl vyskládané kolíky po milimetrových velikostech! Já to používám ještě dneska v krajském přeboru. 

Začátek v první lize jste zažil už jako člen áčka. Jaký to byl pro vás zážitek, jet hned v prvním kole na Letnou?
Z toho zápasu mám dva zážitky, na které nezapomenu. První byl z cesty na Letnou, když jsme kousek od stadionu zjistili, že nám manažer v Kladně zapomněl dát ceduli s oficiálním logem Gambrinus liga, kterou musel mít autobus za oknem. Bez toho by nás na sparťanský stadion nepustili. Takže jsme na Hradčanské museli zaparkovat a čekat, než nám ji z Kladna někdo přiveze… Navíc jsme jeli linkovou Karosou, takže si na Spartě v první chvíli museli myslet, že přijeli kladenští fanoušci. Později jsme na zápasy už jezdili Neoplanem.
A druhý nezapomenutelný zážitek mám z tunelu stadionu, kterým jsme procházeli na hřiště, a vedle nás stáli sparťanští reprezentanti. Jen namátkou Sionko, Kulič, Horváth. Měl jsem pocit, že jsem se ocitl ve fotbalové pohádce. Zápas jsem odkoukal na lavičce mezi náhradníky. Obrovskou bojovností i dávkou štěstí se nám podařilo uhrát bezbrankovou remízu před zaplněným sektorem hostů kladenskými fanoušky. Ligovou premiéru jsem si odbyl v posledních pěti minutách v Ostravě. Já jsem asi po pěti kolech odešel na hostování do Střížkova, s kterým jsme postoupili do druhé ligy. A když se postupovalo do první, Kladno si mě stáhlo zpátky. A zase jsem k prvnímu svému zápasu jel do Ostravy (usmívá se). Ovšem opět jsem zažil trapas. Odjeli jsme tam den předem, přespali jsme v krásném hotelu a druhý den těsně před zápasem jsme zjistili, že máme jen sadu bílých dresů, což byla oficiální barva domácího týmu pro ten zápas! My neměli v čem hrát. Nakonec nám půjčili svoje modré, my narychlo přelepili znak Baníku a jmenovky... Mysleli jsme, že nám přinesou štěstí, ale nepřinesly a my prohráli. V Kladně jsem prožil dvě prvoligové sezony. Tu první jsme se zázračně zachránili a další jsme spadli.

Muselo se sestoupit?
Myslím si, že ne, ale to je spíš otázka pro někoho jiného. Je smutné, že se na SK hraje jen divize, a že klub čeká derby s Hostouní. Tu tenkrát, v tom roce 2006, totiž hrálo kladenské béčko…

Jan Murárik