Narodila se pře sto lety a jedním dnem ve Francii, kam šel její tatínek z Československa za prací. Když jí byly čtyři, vrátili se do vlasti a žili nějaký pátek na severu Čech. Od války do současnosti patří Milada Černá, praprababička, do Kladna. V současné době konkrétně do Domova pro seniory.
Zavzpomínejte pro nás na svůj život?
Měla jsem se fajn, nikdo mě netrápil nebo jsem se nikým trápit nenechala (směje se). Za války jsem šla na Poldovku do pérovny, abych nemusela být nasazena do Reichu na otrockou práci. Na Poldovce jsem kontrolovala pérka do německých tanků, jestli nejsou vadná. To víte, že jsem mezi dobré házela i ty nejvíc vadné (usmívá se). Ve třiačtyřicátém jsem se vdala, ale brzy jsme se rozvedli. Manžel měl prostě svůj život. Vdala jsem se podruhé, ale manžela jsem přežila. Narodili se mi dva synové a dneska jsem praprababička. Od války do začátku osmdesátých let jsem pracovala v telefonní ústředně kladenského divadla. Ty byly krásné časy. Ale ty nejhezčí byly za první republiky a v téhle době. V domově jsem sedm let a je mi krásně. Moc hezky se o nás starají, máme pořád co dělat, jak se zabavit. Sama si ráda něco upletu. A musím moc pochválit jídlo v domově, vaří vskutku skvěle.
Koho jste si nejvíc oblíbila za svou divadelní kariéru?
Ředitele Jiřího Dohnala, režiséry Evžena Sokolovského i Antonína Dvořáka a herečku Evu Jirouškovou.
Říká se, že v kladenském divadla straší. Je to pravda?
Nic takového jsem tam nikdy nezažila, a jestli v divadle někdo strašil, tak jsem to byla já (směje se).
Plánujete oslavit třeba sto páté narozeniny?
Já nikdy nic neplánovala. Takže ne. Stejně jsem měla být dávno v hlíně (směje se)...
Jan Murárik
- Miloš Bartl: V profesionálním boxu chci své kroky pečlivě zvážitDalší >