Bářiny "Liškoviny". O dětech a sportu

Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (23), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

O dětech a sportu

Když se podívám zpětně na své dětství, jsem svým rodičům vděčná za spoustu věcí. Za lásku a podporu, za milióny zážitků, za všechny ty základní věci, které se zdají být samozřejmé, ale přitom vůbec samozřejmé nejsou. V neposlední řadě jsem jim ale také vděčná za to, že mě už od mala vedli ke sportu. Že se ve mně snažili vybudovat vztah k pohybu…

„Když sem budem chodit alespoň jednou týdně, tak ten tělocvik nebude zase tak hroznej,“ slyšela jsem útržek rozhovoru dvou patnáctiletých slečen, které se stejně jako já převlékaly v šatně fitcentra. Při pohledu na ně jsem se v duchu vrátila na základní školu a vybavila si, jaké utrpení byly hodiny tělesné výchovy pro některé spolužačky, ale i spolužáky. Viděla jsem zase tu nechuť a nulovou snahu při přeskoku kozy či lezení po tyči. Tenkrát jsme se takovým dětem smáli. Dnes je mi jich líto.

Vztah ke sportu si nese každé dítě z domova. Rodiče, kteří celý život sportují, budou vést k pohybu i své dítě. Kdežto z rodiny, kde je pohybová aktivita sprosté slovo, nikdy nevzejde dítě, co bude milovat pot a zadýchání. Ale i škola se může na dítěti hodně podepsat. Když jsem byla na prvním stupni, nepochopila jsem princip vybíjené v poli. Byla jsem jen malá vykulená holčička, co netušila, proč se na ní hází míč a co s ním má dělat. A tak jsem pořád jen uhýbala a uhýbala a paní učitelka z toho vyvodila, že se bojím míče. Mou údajnou „fobii“ se pak snažila vyléčit větou: „A teď si vezměte všichni míče a bijte do Báry!“. A světě div se, několik dalších let jsem nenáviděla veškeré míčové hry. Takže asi není žádným překvapením, že pohybově nadané i nenadané děti si mnohdy vinou tělocviku vytvoří ke sportu naprostou averzi. Přijdou si hloupě, přijdou si k smíchu. A to nechce žádný dospělý, natož dítě. 

Nejvíc ale trpím při pohledu na opravdu malé děti, jejichž malé tělíčko je už tak strašně brzy zralé na obezitologii. To není výsledek žádného osobního přesvědčení, ale naprosté bezohlednosti ze strany rodičů a prarodičů. Protože nejde jen o nějakou estetickou stránku, tu vezmi čert, ale jde především o zdraví, které s tloušťkou bezprostředně souvisí. A maminky a babičky, které své dítě od rána do večera cpou sladkostmi, si vůbec neuvědomují, že nedělají dítěti dobře, ale naopak ho zabíjejí. 

Možná si teď někdo říkáte, že každé dítě na sport není. A to je samozřejmě pravda. Ale zároveň si myslím, že každý pohyb neznamená tvrdé trénování a obrovskou dřinu. Jde jen o to ukázat dítěti možnosti. Naučit ho, že je pohyb radost. Ne jen nutné zlo, které začnou dospívající slečny vyhledávat, když jim někdo nediplomaticky řekne, aby se sebou něco dělaly.