Na Sletišti se od pátku do neděle koná ultramaratonský závod na 24 a 48 hodin. Kratší, čtyřiadvacítku, spolu v týmu poběží také sourozenci z Kladna Matěj (24) a Eliška (19) Voštinkovi.

Co vás to napadlo, trápit svoje těla celodenním běháním?
Matěj: Sebepřekonávání je naše druhé já (směje se). U nás s těmi dlouhými běhy začal náš táta a my na něj navazujeme v jakési rodinné tradici.
Eliška: Matěj mě přemluvil, abych s ním do toho šla. Ale vlastně mě dlouho přemlouvat nemusel.

Proč nezkusíte rovnou běžet osmačtyřicítku?
Matěj: Dva dny už by byly moc. Pro mě osmačtyřicítka není už ani jako hec. Neláká mě.
Eliška: To bych nedala (usmívá se).

Není povinnost běžet čtyřiadvacet hodin v kuse. Můžete odpočívat, jít, spát. Kolik kilometrů byste rádi za den urazili?
Eliška: Běžím poprvé a uvidím, jak mi bude po prvních dvaceti kilometrech. Nechci si proto stanovovat cíl, protože nevím, co mě čeká.
Matěj: Já vím, co mě čeká. Mám několik ročníků za sebou. Osobák mám na sto patnácti kilometrech. Chtěl bych teď uběhnout sto šedesát kilometrů. Trénoval jsem na to tvrdě.

Jak jste se připravovali na ultramaraton?
Matěj: Trénovali jsme nespaní (směje se). Nejlépe se to trénuje po nocích v barech. Co se běhání týče, v poslední době jsem za poslední půl rok běhával kolem tří set kilometrů za měsíc.
Eliška: Na tenhle závod se připravuji od loňského září. S kratšími či delšími přestávkami. V nejlepší formě jsem za měsíc uběhla až sto padesát kilometrů.

Oba závody na Sletišti se běží přes noc. Plánujete jít na chvíli do zázemí spát?
Eliška: Chci to dát bez spaní.
Matěj: Já podle potřeby.

Tímhle závodem letos končíte nebo vás ještě nějaký čeká?
Matěj: V září si dám Kladenský maraton. Rád bych ho dal do tří a půl hodiny.
Eliška: Možná s Matějem ještě poběžím v prosinci závod Praha – Říp.

Jan Murárik