Známý kladenský fotograf, grafik a kameraman. Jiří Hokův (56) svojí tvorbou dávno přesáhl hranice Kladenska. Jeho fotografie ze sametové revoluce obletěly svět. Nejen o listopadu 1989 jsme si povídali v kladenském audiostudiu Fabrika.

Co jste dělal sedmnáctého listopadu?
Byl jsem v Praze jako grafik v práci na odpolední a v deset jsem jel metrem na autobus do Kladna, ale na Můstku to nezastavovalo. Myslel jsem si, že je to nějaká nehoda…. Bydleli jsme u rodičů, pustil jsem si Svobodnou Evropu a tam už události z Prahy komentovali. Druhý den, v sobotu, jsem se jel podívat do pražských ulic. První opravdová demonstrace se uskutečnila na Václaváku až v pondělí. Ovšem dění v ulicích jsem si chtěl nafotit v neděli, ale nějaký estébák mě nakopl do zadku a zavelel, abych koukal vyndat film. Tak jsem přišel o svůj první den focení sametové revoluce. Narazil jsem holt na zbytek agresivních fízlů… 

Myslel jste si první dny, že změna režimu, která se rodí, bude už napořád?
Ne. Že se hroutí režim, jsem samozřejmě vnímal a těšilo mě to. Ovšem měl jsem pocit, že se ho komunisti budou snažit udržet co nejdéle silou. 

Kterou svoji fotografii z té doby máte nejraději?
Mám moc rád fotku z centra Kladna, kdy lidé kolem gymplu dělali živý řetěz. Zachytil jsem na místě, kde je v současné době Billa, chlápka v živém řetězu, jak stojí v místech na suti bývalého domu a v ruce drží českou vlajku na tyči. Vypadlo to jako válečná fotka z Berlína (směje se). Vyšla několikrát v zahraničích časopisech. V Itálii k tomu dali v jednom plátku popisek, že Češi staví novou svobodu na ruinách. 

Kdyby nebylo sametové revoluce, myslíte, že byste v současnosti dělal fotografa, grafika a filmaře na volné noze?
Tehdy jsem snil o tom, že budu profesionálním fotografem. Musel bych tenkrát vstoupit do strany. Odmítl jsem. Na to jsem neměl koule. Zaplaťbůh, že do toho vlítla revoluce. Nevím, co bych bez ní dneska dělal. Mimochodem, ty demonstrace fotím dodnes, to mi zůstalo.

Představoval jste si, že se vám třicet let poté bude dýchat naprosto volně?
Přál jsem si to. Ovšem v dnešní době se zase tak volně nedýchá, jak jsme si mnozí asi představovali. Ona ta současná demokracie je totiž hodně ohraničená. Mám pocit, že se zase začíná kádrovat a utahovat šrouby svobody, nejen slova. Mně přece nikdo nemůže nařizovat, s kým se mám, nebo nemám kamarádit či spolupracovat. Poslední čtyři roky pracuji v Kladně. Já se přece mohu stýkat a přátelit s kým chci. To je moje nezadatelné právo, jak se praví i v Audienci Václava Havla. Ale v současnosti se právě tohle v Kladně moc nenosí. Čím dál tím víc se setkávám s fízlováním, s kým se kdo stýká, kamarádí, kdo komu co lajkuje. 

Zůstaňme u demokratického vyjádření názoru. Na čem teď děláte?
Máme v areálu bývalé Poldovky audiovizuální studio Fabrika. V týdnu jsem do Lhoty u Žiliny odeslal fotky z osmdesátého devátého. Udělali mi velkou radost, že si na mě vzpomněli. Pracuji na několika fotografických projektech. Pracuji na audiovizuálním vánočním představení ve slánském divadle. Něco o Kladně připravujeme do Holandska. Pracujeme ve studiu s mladými umělci, což mě hodně baví. A pak jedna úchylka, Chodím už přes pětadvacet roků pravidelně trénovat hokejovou fotografii. Myslel jsem si donedávna, že ty fotky zůstanou někde v krabici a na discích. Až jsem potkal správný lidi. Tím okamžikem se mi začal plnit jeden z fotografických snů spojených s tímhle městem. Udělat obrázkovou knihu o kladenském hokeji. Dlouho to nešlo, nevěděl jsem jak na to, až jsem potkal ty správné kluky a udělali jsme „knižní hokejový tým.“ Pod stromeček se mi tedy splní jeden sen. Na začátku prosince totiž vyjde Kladýnko, Hokejové návraty 1994 – 2019. Pak se snad podaří i publikace o mizející Poldi, na které pracujeme s kamarádem a kolegou fotografem už tři roky. Pak ještě něco z volné tvorby o Kladně a bude to životní hattrick. Těším se, můžete se mnou!

Jan Murárik

Řetěz v Kladně včetně ruiny s vlajkou

Demonstrace Jiří fotit nepřestal

Jemný humor je Hokůvovi vlastní

Kontroverze má rád