Před třemi roky byl mezi těmi, kdo musel z Kladenského divadla odejít. To už měl buď v Lampionu nebo na hlavní scéně odehráno přes dvacet let! Nyní se do Kladna vrací. Průběžný čas je na místě. Jan Krafka (51) se totiž s „novým“ prostředím zatím seznamuje. Do kolotoče rolí opět naskočí v dubnu.

Jaké to je být zpátky v kladenské činohře?
(směje se) Ještě v ní nejsem… Zatím stojím před zavřeným divadlem. Jaký mám pocit? Vracím se domů.

Natěšený, nebo nervózní?
Natěšený. Rozhodně to bude jiné. Bylo řečeno vraťme se ke kořenům, ale podle mého to bude celý jiný. Doufám, že lepší, než předtím.

Může být něco lepšího, než byla doba, kdy jste mívali vyprodáno? Jací lidé na vás chodili?
Lidé, kteří chodili na herce. To je důležité. Teď, když se sem postupně vracím, a mám pocit, že jsem tu doma, tak mě lidi na ulici poznávají. Psali mi z kladenské knihovny, odkud jsem si i kvůli rolím půjčoval knihy, prý abych se, až budu zpátky, stavil na kafe. To mě moc potěšilo. Propojení herců s diváky je v Kladně velké.

Proč jste musel odejít?
Mně se nechtělo odejít. Nechci o tom moc mluvit… O to víc se teď těším.

Stojíme před novotou vonícím divadlem. Znamená to něco pro vás?
Herec tohle velmi vnímá. Byl jsem se uvnitř podívat. Je tam syrový prostor, který se musí zabydlet. Na to se tak těším. Až si dám na stěnu fotky, až mi někdo řekne, že se tam nesmí kouřit (usmívá se), přestože pach kouře dělá v divadle hrozně moc. Domácí soubor si z toho musí udělat svoje domácí prostředí. Dát tomu život.

Co bude váš první úkol v novém divadle?
Role Daveho v muzikálu Donaha! Na začátku dubna začínáme zkoušet. A ještě připravuji hodinový pořad o Franku Sinatrovi. Inspirovalo mě malé jeviště v divadelním klubu. Zrovna tam se povídání o Sinatrovi včetně zpívání hodí.

Jan Murárik