Bářiny "Liškoviny". Houbo, hubko!

Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (22), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

Houbo, hubko!

Jestli jsem si v poslední době něco opravdu oblíbila, pak je to poslouchání dokumentů. Dřív jsem si při jakékoli činnosti, u které člověk nemusí moc přemýšlet, pouštěla rádio. Ale protože jsem po nějakém čase znala těch deset písniček nazpaměť, chtělo to změnu. A tak jsem se obklopila mluveným slovem.

Zrovna v úterý jsem si k práci pustila dokument o profilech vrahů  a hned následující den šla na houby. Při urputném hledání toho největšího a nejkrásnějšího hřibu jsem si pak vybavila pasáž, ve které jeden ze zabijáků schoval tělo do lesa. Pod listí. A našlo se až po opravdu dlouhé době. To by se u nás v republice nemohlo nikdy stát. Jsme totiž národ houbařů a lesy? Ty máme prolezlé skrz naskrz.

Jen pro upřesnění. Jsem ten typ člověka, kterého hrozně baví houby hledat, ale s jejich konzumací už to taková sláva není. Byla tedy docela záhada, co s tím plným košem, který jsme si hrdě odváželi domů, uděláme. Každopádně jsme měli postaráno o večerní zábavu. Čištění, ořezávání, vyhazování, krájení, oplachování, sušení. A teď co s tím? Rozhodla jsem se, že se hecnu.

A tak se stalo, že jsem po následující tři dny nejedla nic jiného než houby. Já! Já, která jsem  dříve nepozřela ani kousíček. Nejprve jsme obalili kloboučky, uznávám, že to jsem se i tajně olízla. Uvařili jsme bramboračku, olízla jsem se dvakrát. Udělali jsme špagety s hříbky, nebylo to špatné. Ale smaženice? Pardon, ale opravdu to někomu chutná? Vážně? I když to vypadá, jako by to už někdo jednou snědl? Já vám řeknu, že jsem to ochutnala. Už jen proto, abych nebyla jako malé dítě, co rovnou tvrdí, že mu něco nechutná, aniž by to vůbec někdy ochutnalo. Abych zvládla vizuální stránku, zakryla jsem to celé sýrem a dala zapéct. Na první pohled to tedy vlastně nevypadalo špatně. Ale co mě čekalo pak, to se nedá slovy popsat. 

Ale ani tato zkušenost mě nemůže od dalšího sbírání odradit. Dokonce ani to, že po mně jdou klíšťata jako po uzeném. Jsem totiž Češka. Jedna z mnoha vrcholových sportovců ve sběru hub. Houby milujeme, protože nestojí vůbec nic a můžeme si vzájemně závidět plné košíky.  Máme důvod, proč jít ven. Máme motivaci. Můžeme se zase na chvíli stát dětmi, co se vzájemně předhánějí, kdo bude mít víc a kdo bude mít hezčí. Jsme v jednu chvíli na jednom místě.  A jsme tam ze stejně prostého a přesto silného důvodu. Protože možná vlastně nejde vůbec o houby. Jde o sdílení zážitku, o společně strávený čas a ve finále jde zase a jedině o jídlo. A jak víme, žaludkem prochází láska.