Bářiny "Liškoviny". Silvestr

Každou sobotu se na našich stránkách setkáváte s Barborou Liškovou (23), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

Silvestr

Občas, když se den chýlí ke svému neúprosnému konci, popadne mě zvláštní pocit bezmoci. To proto, že si uvědomím konec něčeho, co už nebudu moci nikdy zopakovat, datum, které nebudu moci již nikdy napsat. A právě v tu chvíli hledám chyby a radosti z uplynulých dvaceti čtyř hodin, vyhodnocuji je a chci si za každou cenu zapamatovat vše, co bych si jednou pamatovat chtěla. Jenže pak přijde další a další den, vzpomínka střídá vzpomínku a v hlavě zůstává jen desetina toho, co v ní mělo být původně. A tak čas plyne, táhne se, utíká jako zběsilý, až jednoho dne otočíme docela poslední stránku kalendáře. Je sobota, další důvod k oslavám. Jeden rok končí, druhý začíná.

Silvestr. Večer, noc a ráno, kdy se alkoholu dotkne prakticky každý. Někdo více, někdo méně, někdo, aby zapomněl, někdo aby to celé oslavil. Silvestr je vlastně takovým velkým resumé celého roku. Jenže na co vlastně pijeme? Co vlastně slavíme?

Já osobně rozděluji Silvestr na dvě etapy. První etapa trvá do dvanácté hodiny. To zapíjím s přáteli rok, který neodvratně končí. Je to vlastně určitý druh smuteční hostiny. Smějeme se, bavíme, ale někde uvnitř víme, že nás něco opouští. Něco, co už nikdy nebude a co si budeme připomínat jen na fotografiích.

Druhá etapa Silvestru začíná po půlnoci. Pohřeb se mění na oslavu narození dítěte. Připíjíme si na toho malého neposkvrněného drobečka, o jehož výchově si bude muset rozhodnout každý sám. Mnozí v něm vidí naději. Naději v něco, co se v předchozím roce neudělalo. Je to zkrátka začátek nové série každodenních dobrodružství, které si píšeme, prožíváme a zase zapomínáme. A s každým novým začátkem si lidé slibují změny. A nejen od sebe samotných. Chtějí dělat věci jinak, lépe. Chtějí se lépe cítit, být na sebe pyšnější. Ale veškerá snaha sklouzne stejně k tomu starému známému kolotoči, na jehož způsob jízdy je každý zvyklý. A pak rok zase skončí, my si uvědomíme tu stálost naší povahy, to vše, co jsme si slíbili a nedodrželi.

Co tedy zapíjet? Kde hledat skutečný důvod bujarých oslav a barevných vodopádů na noční obloze? Nemusíme chodit příliš daleko. Stačí se podívat do zrcadla a vylovit v paměti všechny ty milé věci, které jsme si přáli během roku zapamatovat. Určité nějaké jsou. A když k nim přidáte zdraví a tváře, které máte kolem sebe a na kterých vám záleží, budete mít najednou pocit, že by mohl být Silvestr klidně víckrát do roka.

Tak vykročte pravou!