Bářiny "Liškoviny". Tisíc podob stáří

Každou sobotu se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou (23), fejetonistkou, glosátorkou a přítelkyní hokejisty Davida Růžičky, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

Barbora na Metropolitní univerzitě Praha studuje média, předtím absolvovala tvůrčí psaní na Literární akademii. V Kladně maturovala na Sportovním gymnáziu.

- red -

Tisíc podob stáří

Stárneme. Všichni. A ačkoli je celý ten proces sebekrutější a asi se shodneme, že by většina z nás zastavila ten neúprosný čas někde ve středním věku, je nutno podotknout, že ne vždycky znamená vysoký věk i vysoký cholesterol, bolavé klouby, výpadky paměti či jiné nemoci. Otázka je, kde tkví to kouzlo, že někteří lidé mají ve stáří více životního elánu než jiní.

Včera jsem byla svědkem věčného mládí. Seděla jsem na pohovce vedle neuvěřitelně bystrého staršího muže, kterého bych ani v nejmenším netipovala na tak pokročilý věk. Ne snad proto, že by neměl žádný šedivý vlas. Ale sršela z něj tak neuvěřitelná energie, že jsem na chvíli zapomněla, že ho od toho nejkulatějšího výročí nedělí už zase tolik let. O to více mi spadla brada, když jsem pana profesora sledovala při práci. Žádný třes v rukou, žádné zaváhání. Tomu člověku nemohlo být duševně více než čtyřicet. 

Oproti tomu pak vidím sedmdesátileté staříky, kteří to s věkem prostě a jednoduše zabalili. Přestali žít. Jako by se těch pár hlubších vrásek podepsalo na jejich pohledu na svět. Jako by se už smířili s tím, že mají všechno za sebou. Nemluvím tu samozřejmě o lidech, které postihla nemoc, o lidech, kteří životní vůli měli, ale tělo jim nepřálo. Mluvím o těch, kteří považují stáří za nemoc! O věčných čtenářích Domácího lékaře, hledačích příznaků tam, kde nejsou. O lidech, kteří se rozhodli, že budou na věk svádět naprosto všechno.

V naší rodině je takového životního elánu celý ranec. Vzpomínám na prababičku, jak do poslední chvíle zapínala šicí stroj a v kuchyni mašlovala tvarohové šátečky, vzpomínám na pradědu, který ještě v osmdesáti šesti péroval na tenisových kurtech hráče a nosil nám domácí vajíčka. Jedna babička začala zase minulý rok chodit do školy, druhá byla ještě donedávna obrovskou oporou pro jednu firmu, děda z tátovy strany nemá jediný šedivý vlas a na každé rodinné oslavě je první v kole, ten z matčiny strany zase lítá celé léto po kurtech a v moderních slunečních brýlích působí jako pravý Američan. 

Díky. Díky za všechny ty ukázky toho, že věk je jenom jedno hloupé číslo. Díky za energii, kterou kolem sebe šíříte, za ten elán, který nám bude jednou příkladem. Prostě a jednoduše díky – jen za to, že jste.