Bářiny "Liškoviny". Václav

Každý týden se na našich stránkách potkáváte s Barborou Liškovou, kladenskou fejetonistkou a glosátorkou, která exkluzivně pro Vaše Kladno píše svoje úvahy pod názvem Bářiny "Liškoviny".

liska

Václav

Myslím, že nebudu příliš daleko od pravdy, když řeknu, že prakticky v každé české rodině je někdo, kdo se jmenuje Václav. Otec, dědeček, syn, strýc, tchán, vnuk. Jméno Václav totiž patří k těm typickým jménům našeho národa. Jménům, která přežily stovky let a která nosili králové, obyčejní lidé i světci. 

V naší rodině máme jednoho Václava zrovna tak. A není to vlastně vůbec žádná náhoda. Můj děda z matčiny strany dostal totiž své jméno po otci. Zdědil tak nejen rysy v obličeji a určitý způsob chování, ale především pak rodinnou auru. Auru pokračovat a nezapomenout. Protože dát dítěti vlastní jméno je nejen tradice, ale především pak naprosté propojení generací, propojení otce a syna.

Svého vlastního syna můj děda sice už Václav nepojmenoval, přesto si myslím, že se úkolu, který dostal do kolébky a rodného listu jako malý, zhostil na výbornou. Vyrostl z něj totiž dobrý člověk, který nadevše miluje svou rodinu. A ačkoli nemohu mluvit za jeho vlastní děti a popsat, čím pro ně byl a je, mohu mluvit jen za sebe samotnou. Prvorozenou vnučku, která vyrostla na zahradě jeho domu. 

Pamatuji si to dětství totiž naprosto zřetelně. Děda pro mě byl tím nejsilnějším člověkem na světě. Byla jsem bytostně přesvědčená, že kdyby se cokoli stalo, objevil by se vedle mě, silným hlasem zazpíval „Žralok zuby má jak nože“ a veškeré nebezpečí by strachy uteklo na druhý konec planety.

Moc dobře si pak vzpomínám na víkendová rána, kdy jsem se vzbudila ve svém podkrovním pokojíčku, sykla na rodiče do vedlejší místnosti, že jdu dolů, seběhla schody a zalezla mezi prarodiče do jejich vyhřáté postele. Dívali jsme se na Smolíkovi a jiné pohádky, a když šla babička dělat snídani, udělali jsme s dědou z postele zápasnický ring a prali se tak dlouho, dokud jeden z nás nespadl na zem a prohrál. 

Možná byste si mysleli, že mě děda nechával stále vyhrávat, ale to byste se pleli. Kdybyste ho totiž znali, věděli byste, že mu v žilách koluje neuvěřitelná soutěživost. Touha vyhrávat a neprohrát. Možná to je ten hlavní důvod, proč se za ty roky vůbec nezměnil. Proč má v sobě stále neuvěřitelnou hravost, energii a vnitřní sílu.

Všem Václavům světa bych chtěla lehce opožděně popřát, ať jsou šťastní a spokojení. A tomu našemu, jedinému, pak především to, aby zůstal stále stejný a dobrý táta, dědeček a kamarád.

 


Počasí Kladno

Předpověď počasí