Patří mezi absolutní českou chodeckou špičku. Na jeho oblíbené závodní trase 50 kilometrů není historicky v místních poměrech o moc rychlejších chodců. Člen klubu A.C. TEPO Kladno, a jeden ze dvou kladenských účastníků olympiády v Tokiu Vít Hlaváč (24), po příjezdu ze soustředění v italských horách poskytl Vašemu Kladnu exkluzivní rozhovor.

Do Tokia odlétáte na konci července. Co vás do té doby po sportovní stránce ještě čeká?
Teď deset dnů odpočívám doma a pak se vracím zpátky do italského Melaga do výšky osmnáct set padesát metrů nad mořem na finále přípravy.

Na olympiádě budete závodit ve vysokohorském prostředí?
To ne. Půjdeme naopak téměř na úrovni moře. Ovšem, když se z takového vysokohorského tréninku vrátíte do nížiny, chodí se vám znatelně líp. Opačně to nefunguje (směje se). Až se do Melaga vrátím, okamžitě poznám, že jsem byl v nížině (usmívá se).

Proč se trmácíte až do Itálie? Vždyť v téhle výšce byste mohl trénovat v Čechách třeba na Sněžce...
Tam, kde má Sněžka vrchol, tak v Melagu je to skoro spodek údolí... Navíc Melago je dlouhé roky oblíbeným místem pro přípravu českých chodců i běžců. Máme tam všechno, co potřebujeme pro klidné trénování.

Můžete se s přibývajícím věkem zlepšovat, nebo jste věkově na chodeckém vrcholu a časy už budou stagnovat?
My vytrvalci zrajeme pomaleji než například sprinteři. Mám před sebou deset roků, ve kterých se můžu zlepšovat.

Ptám se i proto, že vaše závodní trať padesát kilometrů se na olympiádě jde letos naposled. A kratší dvacítka je spíše o chodecké rychlosti než vytrvalosti...
To mě hodně mrzí. Cítím na téhle trati rezervy a mohl bych se posunout. A protože jsem tak trochu od přírody šnek, závodí se mi líp na delších tratích. Na příští olympiádě by se prý měla jít smíšená štafeta. Umím si představit, že se na ni nominujeme s mojí sestrou, která se neskutečně zlepšuje.

Když to chodecká špička takzvaně napálí, umí ujít kilometr zhruba kolem čtyř minut. Vy jste v mnohem mladším věku za Kladno i závodně běhal. Kde je ta hranice pro vás, kdy už jste si řekl, že na běhání jste pomalý a přešel jste na chůzi?
Někdy v žácích (usmívá se). Trenérka mi tehdy doporučila chůzi v družstvu. Od té doby jsem se začal věnovat jak běhu, tak chůzi. Postupem času se to překlopilo na chůzi, ale pořád si rád zaběhám. Jenom v tom běhu bych dnes byl průměrný běžec, kdežto díky chůzi jedu na olympiádu.

Jak moc si to ve své hlavě musíte nastavit, abyste při závodu nepopoběhl?
Tohle jsou pro mě naprosto dva oddělené světy! Když se chci rozběhnout, tak zvednu kolena a běžím.

Jakou průměrnou rychlostí tu závodní padesátku jdete?
Moje nejrychlejší vychází na čtyři minuty čtyřicet vteřin na kilometr.

Zadýcháte se víc při běhu nebo při chůzi?
Chůze je náročnější, i když se to možná nezdá.

Chůzí se prý nejlépe hubne. Máte ideální váhu?
Při výšce sto osmdesát sedm centimetrů vážím sedmdesát dva kilogramy. Kdybych byl o trochu lehčí a neztratil přitom sílu, byl bych maximálně spokojený.

Můžete sníst všechno, na co máte chuť?
Mohu, ale závisí na množství. Pět rohlíků s nutelou v deset večer jsem si naposled dal v sedmnácti (směje se). To už si nemůžu dovolit. Ale krkovičku na grilu si klidně dám. Důležité je přitom mít správný výdej energie.

Až jednou závodní kariéru ukončíte, budete si chodit pro radost, nebo si raději zaběháte?
Spíš budu běhat a jezdit na kole. Chodecký pohyb mě nebaví, protože to je hrozná dřina. Moc si u toho neodpočinete. Běh a kolo mne v civilu baví daleko víc než chůze. Hýbat se rozhodně nepřestanu. Neumím si představit, že po kariéře přijdu domů a zdolám pět piv namísto toho, abych odjel padesátku na kole...

Máte rád pivo?
Rád si s kamarády na pivo zajdu. V sezoně samozřejmě tohle musím omezit.

Vadí vám, řeknou-li doma „dojdi mi pro něco“?
Když je to často, tak jo (směje se). Já ale odpovídám více na otázku, jestli autobus na zastávce dobíhám nebo dojdu. Tak pro všechny, kdo by se chtěl zase ptát – já dobíhám.

Letos jste na biomedicínské fakultě získal bakalářský titul a ve studiích pokračujete. Živí vás profesionální chůze?
Žít se z ní nedá. V současné době mě to netrápí. Jednou budu buď profesionálně chůzi trénovat, nebo se začnu živit tím, co vystuduji. Ve zdravotnictví je práce dost.

Pojďme k olympiádě. Jak budete na místě zvládat časový posun?
Start našeho závodu je plánován na půl šestou ráno. Tady v Čechách bude mezi desátou a jedenáctou hodinou večer. Na místě budeme mít deset dnů na aklimatizaci. To by neměl být problém. Budu trénovat brzy ráno.

Jste kvůli olympiádě povinně očkovaný proti covidu-19?
Povinné to není, ale očkovaný jsem kvůli cestování do zahraničí. Na olympiádě nás čeká i přes očkování častý test na covid.

Dalším strašákem pro vás chodce, kromě možných pozitivních testů na covid, jsou rozhodčí, kteří za maličkost rádi diskvalifikují. Máte z toho obavy?
Myslím na to, ale dopředu se tím nezatěžuji. Zhruba po třiceti kilometrech začínají tuhnout nohy a rozhodčí dávají napomenutí. To je přesně ta chvíle, abych si dával pozor na správné propínání kolen. Pro mě větším strašákem než rozhodčí bude vedro, které má v Japonsku při olympiádě panovat. Spousta závodníků zkolabuje. Přemýšlím, jak to tam udělám s chlazením těla. Musím vymyslet nějaký chladící návlek kolem krku, který se dá podle potřeby měnit. Velké vedro je pro mě velká neznámá. Pětatřicet stupňů ve stínu a sedmdesát procent vlhkosti vzduchu jsou kruté podmínky pro čtyřhodinovou chůzi.

Překvapilo vás něco v souvislosti s olympiádou?
Ani ne. Vím, že kvůli covidu budou velmi přísné podmínky. Nad čím jsem se pousmál a možná mne to trochu i překvapilo, je zpráva, že pořadatelé tentokrát nebudou mezi sportovce rozdávat kondomy (směje se). Ne že bych mně tohle vadilo, mám přítelkyni, ale je to zvláštní...

V kolik hodin vás v televizi uvidíme finišovat?
Mezi druhou a třetí hodinou ráno.

A na jakém místě?
Jsem oficiálně nominovaný jako třiačtyřicátý chodec ze šedesáti startujících. Když dojdou všichni v tabulce přede mnou, tak se o moc příček dopředu asi neposunu. Můj primární cíl je dojít do cíle (usmívá se).

Jan Murárik