“Dali jste to. Čísla stoupají a je to potěšující.

Vystupuji tedy z osobní karantény svého psavého ducha a vracím se za vámi, mí drazí čtenáři. Právě jsem se vrátil z Hradu, tedy ze zkoušky a má radost snoubící se s citelnou únavou, která k tomu ovšem neodmyslitelně patří, poněvadž, když člověk hledá a hlava mu neustále pracuje, je to znát, proniká v mou fysis a oblažuje ji novou energií, což užiji zas zítra. (Krásně stavěná věta, řekl bych. Lehce narcistně postavená, ještě štěstí, že tyto tendence nejsou mi vlastní. Narcisem se nenazývám, avšak ego občas - Tomáš Varan Hron tvrdí, že často - tvrdí muziku a to nepopírám. Ale režisér holt musí se svým egem na trh.) Momentálně se osobně nejvíce potýkám s hudební složkou. Písně jako „Na děvče mi nesahej“ (známá v podání Oldřicha Nového), „Venoušek“, zpívaný Věrou Ferbasovou, Jiřinky Šejbalové
„Já mám od mašiny chlapce“ nebo „Po starých zámeckých schodech“, „Noční motýl“, „Jen pro ten dnešní den“, „Ta naše jedenáctka“, „Nikdy nic není definitivní“ nebo Lamačovo „Já bych chtěl mít tvé foto“, jsou veliké hity 30. let. A každá jedna tato píseň v celé své kráse v inscenaci „Eva tropí hlouposti“ vůbec nebude. Jinak tam bude ovšem muziky hodně a já ji teď musím vhodně zasadit na správná místa. Mezi scénami budou často probíhat přestavby, nelze ovšem, aby po každé scéně probíhaly v hudebním předělu. Řeším tedy, kde být hudba zkrátka musí, kde ji můžeme nemít a mezi obrazy téměř filmově střihnout a kde ji naopak lze použít jako podmaz pod scénou, či jako výmluvný znak (když kupříkladu Michal zamilovaně pozoruje Elišku a příliš ji neposlouchá). Už nebudu zabíhat do přílišných detailů, tak jen ještě jedna zpráva:
Máme připravený koncept plakátu, který navazuje na Hugovu Čackovu stylizaci využívající zrcadlení. Těšte se na něj, já se na něj těším!

Zítra na počtenou!
JIří Š. Hájek, herec a režisér Městského divadla Kladno