Režisér Petr Svojtka se po čtyřech letech vrací do Městského divadla Kladno. První premiérou nové sezony je v jeho režii autorská inscenace Jak jsem potkal ďábla. Téma našeho povídaní tak bylo více než jasné.

Které dílo Oty Pavla máš nejraději a proč?
Ota Pavel je fenomén, jedinečným stylem je prodchnuto každé jeho dílo, každá povídka, je tedy těžké stanovovat nějaké preference. Nicméně: v posledních letech mám čilé vztahy s izraelským divadlem, poměrně intenzivně se zaobírám židovskou tematikou a také osudy českých Židů během holokaustu i po něm, otázkami židovské identity u „čistokrevných“ Židů i u lidí ze smíšených manželství. Proto mě nyní velmi zasahují především ty Pavlovy povídky, které zmíněnou tematiku reflektují, reflektují kořeny jeho vlastních traumat a psychické choroby, která podle mě jednoznačně vychází z válečných zážitků.

Koho jako prvního napadlo udělat inscenaci právě o něm? A jak se rodil název Jak jsem potkal ďábla?
S tímto nápadem přišla dramaturgie kladenského divadla. Myslím, že to je počin záslužný: Ota Pavel je jednou z ikon české literatury 20. století – a jeho kořeny jsou kousek od Kladna, v Buštěhradě. Během války tam i žil a je tudíž správně, že jeho mimořádným dílem a životním příběhem se chce zaobírat kladenská divadelní instituce. Příběh Oty Pavla je fascinující, myslím, že to je jeden ze zásadních příběhů 20. století, vypovídající mnohé o nás, obyvatelích české kotliny všech národností, ras a jejich směsí. Co se týče názvu, ten se jako vždy rodil těžce. Nejprve jsme dali na stůl několik poměrně banálních návrhů, pak přišel Jirka Janků – tak trochu cudně – s touto variantou a já hned věděl, že to je trefa. Když souhlasilo i kladenské divadlo, byl název na světě.

S dramaturgem Jiřím Janků se znáte dlouhé roky a jste osvědčená autorská dvojice, jak probíhá vaše spolupráce při zrodu nového textu?
No… také dosti těžce… Věci se nám bohužel přes noc nevysrážejí v kádince, musíme se protrpět mnoha verzemi a variantami, abychom byli plus minus srovnáni s výsledkem. Jsou to hodiny přepisování, upravování, škrtání, vracení škrtů, návratů k původním variantám… Rozhodně to není nějaké lehkoruké psaní – kolegům, kteří tohle umí, tiše závidíme. A když jsme nyní četli o tom, jak těžce psal Ota Pavel, úplně jsme se v tom viděli. Na začátku vždycky s Jirkou mnoho a mnoho hodin prodebatujeme, jak říkáme, musíme to důkladně rozžvanit. A pak se to zas musí vysedět. To je asi ta nejbolestnější fáze – když sedíte hodiny nad prázdným papírem, hryžete tužku a nic kloudného vás nenapadne. Někdy je třeba mít padesát blbých nápadů, aby z vás vypadl aspoň jeden jakž takž použitelný. První verze dialogů většinou nejprve píše Jirka, já mu to pak vracím, přepisuji, škrtám a upravuji.

Váš režijně-dramaturgický tandem má za sebou úspěšné komedie i vážnější kusy. Na jaký žánr se diváci mohou těšit tentokrát?
Hra kombinuje autobiografické povídky Oty Pavla, ty z jeho dětství, s dalšími epizodami z jeho života – tady jsme čerpali z různých dokumentů, korespondence a tak podobně. Pavlovy povídky v sobě mají úžasný humor a laskavost, osud mu nicméně v jeho životním příběhu příliš laskavosti a humoru nenadělil. Čili ten žánr bude lomený – chceme, aby tam byl Pavlův humor, ale rádi bychom, aby byli diváci nějak zasaženi jeho osudem, aby pocítili, čím byla jeho tvorba vykoupena, čím byl vykoupen jejich čtenářský zážitek.

V hlavní roli se představil Jaroslav Slánský. Proč právě on je ten správný Ota Pavel?
S Jardou máme za sebou letitou spolupráci, pracovně se známe velmi dobře. Poprvé jsme se potkali v roce 2002 při práci na Romeovi a Julii, kde hrál Parise, pak to šlo přes titulní roli ve Šťastném Jimovi a třeba Tomka a Hospodského v Českých Vánocích po Pavla Malinu v Petrolejových lampách. Klíčem pro obsazení do role Oty Pavla je asi ta poslední zmíněná inscenace. Tam Jarda – podle mě skvěle – zahrál člověka trpícího neléčenou syfilidou, u nějž se v terminálním stadiu začne tato nemoc projevovat i jako vážná psychická choroba. Ota Pavel v posledních letech života také trpěl vážnou psychickou poruchou. Myslím si navíc, že Jarda by mohl mít porozumění pro citlivou, respektive přecitlivělou Pavlovu duši. A nadto – Jarda je nyní ve věku, kdy vrcholil boj Oty Pavla s jeho nemocí, a to je moment, od kterého se naše hra odvíjí.

Zdroj a foto: Městské divadlo Kladno