Portál O divadle v těchto dnech vydal rozhovor s divadelní dramaturgyní Kristýnou Čepkovou. Ta několik sezon působila v Městském divadle Kladno, odkud odešla po „vyhazovu“ jednatele Jana Krafky. Z rozhovoru vybíráme pasáž nejen o tomto období.

Máš za sebou dvě velké zkušenosti v kamenném divadle – tedy v Českých Budějovicích a na Kladně. Do Budějovic jsi přišla do zavedeného souboru, na Kladně jste všechno budovali téměř od nuly. V čem byly tyto dvě zkušenosti stejné a v čem rozdílné a co sis z nich odnesla?
Dva roky v Jihočeském divadle vnímám s odstupem jako velmi fajn životní období, ačkoli pracovně jsem se spíš rozkoukávala, byla jsem ještě takové tele a nasekala jsem spoustu chyb. Některá tehdejší rozhodnutí bych dnes určitě přehodnotila. Na druhou stranu to byla cenná zkušenost, našla jsem na jihu spoustu přátel a ráda vzpomínám i na své první kroky v samostatném, dospělém životě, které se udály právě v Budějovicích. Taky jsem moc ráda vedla studentský soubor AnoAmat, kde byla skvělá parta talentovaných mladých lidí.Kladno považuji za naprosto přelomové v mém dosavadním profesním životě. Byla to nesmírně náročná, ale taky krásná etapa. Udělali jsme jako tým strašně moc práce, za kterou jsme se nemuseli stydět. A ještě byla neuvěřitelná legrace. Sedli jsme si jak pracovně, tak lidsky. To se často podaří jenom jednou za život. Tak uvidíme…

Tvůj konec na Kladně byl poměrně hořký. Proč jsi podala výpověď? I s vidinou existenční nejistoty.
Musím říct, že až se zpožděním mi to všechno dochází v plném rozsahu. Je to smutek, co si budeme povídat. Pořád považuju veškeré loňské zásahy kladenské radnice do divadla za velmi nespravedlivé a nebála bych se říct nemorální. Byla to zkrátka podlá rána zezadu. Jak jsem se dočetla na internetu, kladenská činohra měla v roce 2019 rekordně vysokou návštěvnost. Ani nechci říkat, kdo z politiků se tím teď chlubí, ale ve skutečnosti je to naše zásluha. Málokdo zvenčí si asi uvědomuje, že kroky vedení divadla se projeví se zpožděním, naše rozhodnutí a volby mají důsledky, které trvají třeba rok. Znamená to tedy, že zřizovatel odměnil úspěšný tým tím, že ho zlikvidoval. Naštěstí nás nerozdělili jako lidi, pouze jako kolegy. Po kladenském angažmá se mi stýská. Hlavně lidsky, ale i po umělecké stránce. Jsem nicméně ráda, že někteří bývalí kolegové se z toho snaží vzpamatovat a rozhodně jim nevyčítám, že v divadle zůstali. Chápu, že třeba neměli na výběr. Já ze své pozice jsem to ale udělat nemohla. Popřela bych tím veškerou předchozí společnou práci a úsilí i ten urputný boj, který jsme loni o prázdninách o divadlo vedli. Ničeho nelituji. Těch krásných skoro čtyř let ani svého odchodu. Udělala bych to znova. Protože jsou věci, které jsou podle mého jednoduše nepřípustné.

Více z rozhovoru najdete na www.odivadle.cz